na Blog.cz

Vzpomínky, ať jsou to ty minulé nebo ty přítomné, tak bolí. Některé míň, některé víc, ale v každé se alespoň kousek smutku nachází.

Ale jsou i hodně smutné vzpomínky, za které může jedna paní, paní, která každého člověka na této planetě jednou navštíví, paní jménem SMRT.

Ať už nám zemřel někdo blízký nebo třeba učitelka, která byla přísná, ale i přesto ji měl člověk rád, bolí to. Paní SMRT může právě za ty nejbolestivější okamžiky v našem životě.

Věřte mi, já to také zažila. Zemřel tátův kocour - první rána. Od té doby sleduji ve výklenku u našeho obchodního domu, kdo zemřel. A dál? Od té doby co to sleduji, vzpomenu si na okamžiky, i když v mé paměti nebudou zabudované navěky, vzpomenu si na okamžiky s těmi lidmi, kteří jsou na úmrtní listině - několik dalších malých ran do mé duše. A ta poslední? Smrt babičky před jarními prázdninami. Toto byl můj první pohřeb, kde jsem byla a nejradši bych to už znova nezažila. Brečela jsem. Skoro. Táta byl celou dobu zamlklý, byla to jeho maminka! Co až zemře maminka mně? Je pravda, dává mi práci, říká mi, ať se tolik necpu a neničím si svou postavu, ale je to máma. Radši na to ani nemyslím...

Bolest ale není jen o smrti. I slečna HÁDKA dokáže změnit naše životy a zanechat v duši rány, které se už nespraví. Věřte, že je mám. Mám i jednu hodně obrovskou, která mi změnila život. Sice trochu negativně, ale převážně pozitivně, což mi hodně pomohlo to překonat, ale myslím na to. Myslím na to skoro každý den a každým dnem i doufám, že se ta rána v mé duši spraví, ale pochybuji o tom...