Pokud mě chceš kontaktovat, napiš mi na blog.kaderabek@seznam.cz !

Reklamy, které nejsou v reklamách, mažu!!!

Právě pracuji na svojí první velké detektivce!:) Myslím, že se máte něco těšit! Mezitím si můžete přečíst moje jiné povídky!:)

Říjen 2011

Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel-11.1.2011

30. října 2011 v 19:00 | KráTerka |  Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel
Co se nyní stalo v okolí Rachel? To se dozvíte, když budete číst... Předchozí díly si můžete přečíst ZDE!

11. 1. 2011
Představte si, že dneska v noci byla naše sousedka vykradená! Ukradli jí ty nejcennější rubíny a měla jich opravdu mnoho! Celých 27 gramů!

Máma řekla, že dnes nemám jít do školy, protože budeme během dopoledne absolvovat výslech. Je to prý inspektorovo přání.

Zavolala jsem Claire a řekla, jí, že dnes do školy nepůjdu. Zeptala se proč, ale mně se to nechtělo všechno vysvětlovat, a tak jsem jí řekla, ať přijde po škole k nám, že jí to všechno povím.

Inspektor k nám přišel kolem desáté. Byl hubený a vysoký. Ptal se nás na ty obvyklé otázky jako, kdy jsme šli spát, v kolik a co jsme dělali v noci. (Vážně úchvatná otázka.)


A potom se zeptal, jestli jsme věděli, že má paní Midlfortová rubíny. Já i bratr jsme řekli, že ne. Proč by nám říkala, že má rubíny?

Ale odpovědi mých rodičů byly rozdílné. Máma se přiznala, že jí to paní Midlfortová řekla asi před týdnem a taky se jí svěřila, že má pocit, jako by ji někdo pořád sledoval…

Táta odpověděl, že o rubínech v žádném případě nevěděl.

Najednou se rozezněl zvonek.

"Zajdu tam," oznámila jsem, když se máma chtěla zvednout z pohovky.

Za dveřmi stála Claire. Byla jsem překvapená, co dělá u nás. Ona mi řekla, že zapomněla, že měla objednaného zubaře a že už je zpátky, a tak se rozhodla jít k nám už dřív.

"Zrovna je u nás inspektor," mrkla jsem.


"A co tu dělá?" zajímalo ji.

"U paní Midlfortový byly ukradeny rubíny, a tak nás šel vyslechnout," vysvětlila jsem jí všechno a pozvala ji dál.

Inspektor její přítomnosti využil a také jí položil několik otázek. Claire ale jen odpovídala slovy: ne a nevím a neznám.

Když byl inspektor na odchodu, zavolal si ještě Claire a mě k sobě a řekl nám: "Dívejte se kolem sebe, holky. Kdykoli něco podezřelého objevíte, dejte mi vědět."

Tintinova dobrodružství

29. října 2011 v 14:05 | KráTerka |  Mé názory na filmy
Dlouho jsem nenapsala názorový článek ohledně filmu. Asi proto, že ty filmy stály v poslední době skoro za nic. Filmy, které jsem v kině viděla od začátku prázdnin. Harry Potter a relikvie smrti část druhá. Ano, ač jsem věrný fanoušek této ságy, musím bohužel tento díl zařadit mezi ty horší... Pfú, myslím, že kdyby to udělali o čtvrt hodiny delší, víc rozvedli ten boj, mohlo by to být lepší. V článku, kde jsem se tomuto filmu věnovala, jsem psala, že se knižní předlohy drželi, což pravda určitě je. Potom Jana Eyrová a Zrození planety opic a Pařba v Bankoku byly skvělé filmy. Hraných jsem viděla v poslední době děsně moc, ale pojďme se přesunout už k těm animákům...

Kung-fu panda 2 mě absolutně zklamal, stejně jako Gnomeo a Julie, kde jsem z celého zoufalství opustila sál. Neměla jsem bohužel ještě tu čest vidět Šmouly, ale myslím, že na to brzy přijde...

Proč jsem o předchozích filmech dříve nenapsala ani čárku? Ono se totiž mnohem lépe píše o filmech, které vás naprosto dostanou, i když po jejich shlédnutí nemáte zrovna kladný názor.

Přesně taková byla Tintinova dobrodružství. Byli jsme na tom ve 3D a efekty byly úžasné! Takové jsem viděla naposledy... Jo, už to mám u Vánoční koledy, která mě před dvěma lety taky chytla. Však kdo by neznal Tintina a jeho dobrodružství? (musím přiznat, že jsem žádný z těch kreslených starších filmů neviděla, spíš jsem si prohlížela komiksy)

Na Tintinova dobrodružství jsme jeli v den premiéry, tudíž ve čtvrtek a vcelku mě překvapilo, že sál nebyl ani do poloviny naplněný, když je na to tak skvělá kritika.

Příběh začíná celkem nevinně, když Tintin koupí loď se třemi stěžmi a padesáti děly. (Snad je to tak správně... :D) A najednou k němu přijde muž, že ji chce taky. Ale pozor, pozor! Patří už Tintinovi. Ten den loď Tintinovi někdo ukrade a ten se dovídá, že ukrývá tajemství. Najednou se však ocitá i se svým zvířecím společníkem Filutou na lodi, kde potkává starého kapitána Haddocka, s nímž se pokusí tajemství lodi, či lodí? rozluštit.

Ve filmu bylo hodně vtipů, které každého alespoň trochu pobaví. Kapitán Haddock se jako postava opravdu vydařil. Možná, že mi byl mnohem sympatičtější než Tintin, protože Haddock skrýval u sebe v kapse vždy nějakou tu láhev whiskey a s ní i vtip.

Samozřejmě je tam i hromada jiných úžasných postav mezi něž řádím stoprocentně nešikovné a naivní detektivy Kadlece a Tkadlece.

Jak už jsem zmiňovala, animace byly skvělé, postavy promyšlené a 3D efekty mi přišly narozdíl od jiných filmů nadprůměrné.

Pokud chcete s rodinou prožít příjemné odpoledne, i když je venku deštivo, neváhejte a zajeďte si na Tintina, po jehož boku se nachází vždy jeho pes Filuta, bez kterého bychom si příběh představit ani nemohli...



Hodnocení: 9, 5/10 = 95%

Jenom tak mimochodem, zajímalo by mě, kolik je Tintinovi, když vypadá na třináct, ale už řídí auto a vlastní zbraň. :D

Zelektrizovaná - 5. kapitola

28. října 2011 v 18:00 | KráTerka |  Zelektrizovaná
Vyspinkala jsem se báječně.
Vstala jsem a podívala jsem se na zem. Chudák Abi. Co to do ní vjelo? Nebo jinak. Co to vjelo do mě?
Dýchala. To bylo dobré znamení. Měla jsem z toho radost. Kluci na pokoji naštěstí ještě spali, tak jsem chtěla probudit Abi, aby to tu vypadalo, jako že se nic nestalo.
"Vstávej!" zašeptala jsem jí do ucha.
Nic.
"Alžbětko, už je nový den! Musíš vstávat!" zkoušela jsem to jinak.
Moje kamarádka se pohnula a po chvilce otevřela oči. Dala jsem jí ruku na ústa a naznačila jí, ať je potichu a pomalu jsme se vydali k nám do pokoje, kde bylo překvapivě čisto.
Holky ležely v pyžamech, Míša hlasitě chrápala a Nataša se kroutila. Nebyl tu žádný náznak, že by se tu konal nějaký mejdan.
Abi nic nechápala. Mlčky jsme se převlékly a já jí všechno vysvětlila venku.
"Takže ty si myslíš, že za to můžeš?" podívala se na mě a já přikývla.
"Asi jo," souhlasila jsem a nebála se prohrábnout v mé černé hřívě.
"Hele beruška," ukázala jsem na malého broučka v trávě. Sklonila jsem se k ní a vzala ji do ruky. Naklonila jsem se a několik mých vlasů se jí dotklo. Bylo slyšet zapraskání a beruška už ležela na zádech.
Pustila jsem ji do trávy.
"Cos to udělala?" podívala se na mě znechuceně Bětka. "Vždyť jsi ji zabila!"
Nevěděla jsem, co mám říct.
"Já, já nechtěla," vypravila jsem pak ze sebe.
"Niki, vzpamatuj se!" šťouchla do mě Abi. "Je to divný. Musíš jít za učitelem a říct mu to. Můžeš ublížit i někomu jinému. Sice si z toho nic nepamatuju. Mám jen záblesky z toho mejdanu a to je vše. Je to hrozný. Pojď se mnou za učitelem. Teď hned!"
"Nejdu," odporovala jsem. "Mám přijít za ním a říct mu, že moje vlasy nutí lidi, aby byly nějaké osoby nebo zvířata v bezvědomí nebo co? Dnes tam nepůjdu. Dnes ne. Nemuseli třeba za to moje vlasy ale náhoda. Tys mohla zakopnout a beruška umřít stářím. Je to těžký…"
Alžběta asi poznala, že mám výčitky svědomí a jsem nešťastná. Ale proč??? Co se to kruci stalo???
"No, že seš to ty, necháme to být," nečekaně mě objala a já se nebránila.
S Míšou a Natašou jsem se nebavila, i když si ke mně i k Abi přisedli na snídani. Míša vypadala dost sjetě, občas klopýtla. Nataša se zdála vypadat OK.
A co ta podivná, náhodou moc milá Saša? Zase seděla s fiflenama u stolu a tvářila se, jakože se v jejich přítomnosti nesmírně baví. Ani na mě nepohlédla.
"Co s ní je?" slyšela jsem, jak se holky ptají Abi, když jsme vyšli ven.
Dnes měla být podle programu sebeobrana, což se zamlouvalo obzvlášť klukům, ale mně ne. Budu muset přijít do styku s lidmi. Co když někomu ublížím? Včerejší a dnešní ranní okolnosti, byly dost podivné.
Přišel za námi nějaký úplně cizí pán - nejspíš trenér. Ukázal nám několik obranných pohybů (pokud se to teda tak dá nazvat).
"Je mi špatně," začala jsem skuhrat. Konečně jsem si našla výmluvu.
Přitočila se ke mně hned Bětka, která o tom, jaký mám strach z toho, abych nikomu neublížila, nic nevěděla.
"Moc?" zeptala se mě.
"Jo, bolí mě děsně břicho a taky trochu hlava."
Zdálo se mi, že svou roli hraju dobře. Teď jsem se ještě navíc sesunula na zem.
"Pančiteli!" volala Bětka. "Nikči je zle!"
K mému překvapení místo našeho třídního ke mně doběhnul matikář. Ty jeho svaly…ale to teď nebudeme řešit!
"Co tě bolí?" sklonil se nade mne.
Zaskuhrala jsem. "Břicho a hlava."
Sáhnul si mně na čelo. Jeho ruka byla teplá. Rozhodně teplejší než moje. Doufám ale, že on teplej není.
"Běž na pokoj a lehni si," přikázal mi. Udělalo mi to parádní radost. "Vrátíme se za hodinku. Když ti bude hodně špatně, pošli za mnou nějakou z tvých kamarádek, já tě potom ošetřím" dodal.
Ošetřím… To znělo dost zajímavě. Asi budu předstírat, že se svíjím v křečích jen, aby mě šel potom ošetřit. Schválně jakou praktiku používá.
Sice mě mrzelo, že se nezúčastním bojových umění a sebeobrany, protože tam bych se vyžila, ale nemohla jsem riskovat. Jestli tohle takto bude pokračovat dál, tak nevím. Za chvíli na mé výmluvy nikdo neskočí.
Zavřela jsem se na náš pokoj číslo jedna, kde bylo precizně uklizeno. Nataša s Míšou si asi daly dost práce. To ale nemění nic na tom, že jsou zrádkyně číslo jedna. Stejně jako náš pokoj.
Chtěla jsem si vlézt do spacáku, ale všimla jsem si, že je na něm zmuchlaný papírek. Rozbalila jsem ho.
TAK TY JSI MŮJ PRVNÍ VZKAZ NEBRALA VÁŽNĚ? VZPAMATUJ SE! PŘEJI PŘÍJEMNÝ POBYT V KREMATORIU!
Další výhružná zpráva? Ale proč by mi chtěl někdo nahánět strach? A jak může vědět, že jsem ten první papírek nebrala vážně, když jsem o něm věděla jen já a tady tento dotyčný?
Zase si ze mě někdo dělá legraci. Radši jsem si šla lehnout.
Uvelebila jsem se do mého spacáku a vzala jsem si knížku, kterou jsem právě četla. Napínavé příhody Fífy a Hopa, stálo na přední stránce. Já vím, že nadpis zní až moc dětsky, ale kniha se přece nemá soudit podle obalu. Příběh vypráví o dvojčatech, které se naprosto nesnáší, ale když se rodiče rozvedou a ony budou muset každý k jinému, bude to pro ně rána. A dál už nevím, jak to je, protože jsem knížku začala číst teprve před týdnem.
Po chvilce ji zaklapnu, vylezu z postele a jdu do koupelny. Vezmu do ruky kartáč a začínám se česat. Vlasy mi vstanou vzhůru. I když se je snažím splasknout k hlavě, jsou pořád nahoře. Nechce se jim. Vlasy jsem si svázala do dvou copánků. Sice to s poletujícími pramínky bylo náročné, ale zvládla jsem to.
Slyším dupot na schodech. To už jsou tak rychle zpátky? Podívám se na hodinky a zjistím, že už opravdu ubyla hodina, a tak vmžiku skočím do spacáku a předstírám, že spím. Zajímá mě, o čem se budou bavit holky. Třeba zrovna o mně a včerejší párty s klukama.
"Však já proti mí nic nemám!" zaslechla jsem Míšin hlas, než vstoupila do dveří. "Vidíš, zrovna teď spí!"
Takže mě můžete teď pomlouvat, že?
"Ona je prostě jiná. Nedokáže si užívat, dělá nám samý problémy," říkal hlas Nataši.
Já? Já že dělám problémy? Ať se podívají na sebe. Krávy!
"Nikola je jiná, ale rozhodně bychom ji za to neměly odsuzovat. Narodila se s těmito vlastnosti a je taková, já nevím, co proti ní máte. Stalo se mi včera něco? Nestalo! Mělo to nějaké tajuplné účinky? Nemělo! Tak co si budem povídat."
Aspoň nějaký slušný názor…
"Abi, neřvi tak, probudíš ji, třeba nás už teď poslouchá," napomenula ji Nataša.
"Ale prdlajs. Spí jak zabitá."
Nespím, poslouchám!
Znovu jsem uslyšela Míšu: "Takže jaký je náš závěr o Nikole?"
"Je to fajn holka," řekla moje nejlepší kamarádka a mě to moc potěšilo.
"Je sice jiná, ale pokusím se to s ní přežít. Jak ale budeme zase normálně chodit do školy, bude to jiný," měla rozdílný názor Nataša.
"Ne Natašo, nemusíš se přetvařovat," vyskočila jsem ze spacáku. "Po včerejšku vím svoje." Rychle jsem se obula a vyběhla ven.
Teď, právě teď by mě zajímalo, o čem se baví. O tom jak jsem humusná, že jsem odposlouchávala. O tom, jaká jsem zrádkyně. Protože v této chvíli zrádkyně jsem a nestydím se za to.
Sešla jsem po schodech do jídelny. Několik nedočkavců s prázdným žaludkem už tam bylo. Uviděla jsem i Filipa, a tak jsem si vedle něj přisedla.
"Jak jsi to zvládla s holkama?" zeptal se mě.
"Ani se neptej," řekla jsem mu. "Jediný kdo při mně stojí, seš ty a možná ještě Abi. Uvidím ještě, jak to bude se Sašou, ale vypadá to, že to včera byla jenom náhoda."
"A Marek," dodal šeptem Filip.
Marek seděl naproti mně a jen se usmál.
"Díky, že seš taky při mně," poděkovala jsem mu ani nevím proč. Vlastně vím. Za to, že při mně stojí.
"Tak co by si naše vlasatá princezna dala na oběd?" odvedl Filip řeč jinam, pohladil mě po vlasech a pak svou rukou sjel na moje ramena a přitiskl si mě k sobě.
"Tobě moje vlasy nic nedělají?" byl znát údiv na mém hlase.
"No, nevím, ale na mě ty tvoje čáry máry nefungují."
"Ještě že tak," oddychla jsem si a usmála se.
Zpozorovala jsem zrádkyně, jak jdou po schodech dolů. Chtěla jsem se vyhnout jejich pohledu, ale už bylo pozdě. Míša si sedla za Pavlem. Zbytek kluků ale už obsazovaly Andula a spol., takže Nataša a Abi si musely sednout sami k jednomu ze stolů.
Ve chvíli kdy přišli učitelé, nám servírky začaly nosit polévku na stoly - rajskou s rýží.
Matikář se na mě podíval, a když viděl, že je mi už nejspíš dobře (zvlášť když mě Filip držel za rameno), odkráčel za naším třídním ke stolu, kde obvykle sedávali.
Polévka byla dobrá stejně jako druhé jídlo. Pak následoval polední klid.
"Filipe," řekla jsem mu. "Myslíš si, že můžu k vám na pokoj teď v poledním klidu?"
"S Markem a Dominikem jsme si chtěli zahrát banbinton, ale jestli chceš, můžeš taky."
"Díky."

Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel-10.1.2011

27. října 2011 v 19:00 | KráTerka |  Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel
Další díl... Teď krátký, bez obrázků. Předchozí jsou ZDE!

10. 1. 2011
Jaksi mě najednou začal obklopovat strach. Strach o Amandu. Dneska mě a Claire nepozdravila a začala se ve škole bavit s Dennym a mým bratrem. Jo, Denny je v pohodě, ale bavit se s mým bratrem??? :-O To se Amandě teda vůbec nepodobá…

Dnes jsem na angličtinu seděla sama. Lucy jezdí teď na mnohá vyšetření ohledně její postavy. Myslím, že je to pro ni jen to dobré, protože se hodně za prázdniny změnila a i teď po prázdninách dále přibírala. Nejspíše jim zbylo hodně cukroví, zatímco u nás ho všechno sežral táta.

Prostě řečeno. Nevíme s Claire, co se to s Amandou děje a chceme to zjistit! Navíc nás čekají pololetní písemky, takže jsem vážně nadšená. Budu se pořád jenom muset učit. ;-( Nejsem totiž nějak extra chytrá, Claire mi ale slíbila, že mi s těmi náročnými předměty jako je biologie nebo fyzika pomůže.

Luna Lovegood

26. října 2011 v 10:18 | KráTerka |  Tvorba
Jak tak přemýšlím, tak Luna Lovegood zní mnohem líp než Lenka Láskorádová... Mám chuť kreslit! :P :D Tak jsem se rozhodla, že moji potřebu snad trochu uspokují to, že sem dám obrázek Lenky, co jsem nakreslila asi před měsícem. Ona je má druhá nejoblíbenější postava z holek v HP. (První-Bellatrix) Kreslila jsem to jenom dvě hodiny a jde to poznat, si teda myslím... :D
Jo a mimochodem, už mám olejovky a jsem z nich doopravdy nadšená. Teď aby se mi s nimi malovalo dobře. Snad bude... ;)


25.10.2011-Po devíti letech opět sádra

25. října 2011 v 20:13 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Drazí, mám palec v sádře, pochopte, že se mi nechce nyní psát... A chci upravovat obrázky... Mám v plánu psát články o filmech, tentokrát přeci jenom o něco lepší než minulé, a taky se můžete těšit na:


Nevím, zda tu už nějaké nejsou, ale chtěla bych je zveřejňovat i s obrázky. ;)))

Nijaká bez kurzívy a netučná KráTerka

Zelektrizovaná - 4. kapitola

25. října 2011 v 18:00 | KráTerka |  Zelektrizovaná
Na dnešní den jsem se obzvlášť těšila. Půjdeme přece na nějaký kopec Nožák a až na něj vylezeme, tak si v hospůdce, co je na něm, dáme kofolu a odpočineme si. A pak půjdeme nějakým okruhem zpátky do penzionu.
Vzali jsme si od "sexy matikáře" svačiny. Konečně jde někam s námi. Včera se vůbec neukázal. Pamatuji si, že naposledy jsem ho viděla, když jsme hráli předevčírem aktivity. To mi vysvětloval, co znamená transkripce.
Oproti minulým dnům bylo dnes chladno. To nám ale nějak nevadilo.
"Tímto blátem nepůjdu!" slyšela jsem vykřiknout Andulu, když jsme po sto metrech od penzionu přišli k blátivým kalužím.
"Nemusíš jít zrovna tím blátem," snažila jsem se jí to vysvětlit, ale ona na mě začala hned řvát. Prý nepotřebuje poučovat, prý je sama dost chytrá a ví, co dělá.
Chudinky konversky, pomyslela jsem si a Andulu nechala Andulou.
K nikomu jsem se nepřipojila, s nikým jsem si nepovídala. Tápala jsem sama. Filip je na mě naštvaný, Míša a Nataša si povídají spolu, takže bych je určitě vyrušila, protože ony se do těch svých debat vždycky tak vžijí… A Abi, Alžběta jde s Markem? Ou, už teď mě zajímá, co mi řekne na pokoji, až od ní budu vyzvídat.
Když najednou uvidím před sebou kopec, který na mě za chvíli čeká, vytáhnu si z mé tašky přes rameno citronovou minerálku a doplním tekutiny do mého těla.
Za deset minut už jsme u kopce.
"Tohle, že máme vylézt!" zaskuhrala Kateřina.
"Ale neboj se, nebude to tak hrozný," řekl Martin a natáhl jí ruku.
O Martinovi jsem vám nevyprávěla, nebo snad ano? Ať už to je jak chce, Martin je děsně hezkej a hodnej, takže se nedivím, že Kateřina se chopila příležitosti a chňapla po jeho ruce.
Prohrábla jsem se ve vlasech, které mi začaly nepříjemně odstávat od hlavy. Chtěla jsem si je dát do culíku, ale zase, už po několikáté mě koply. Tentokrát to zabolelo mnohem víc.
"Jsi OK?" zeptal se mě můj další spolužák Andrej a já přikývla.
Šlapali jsme a šlapali, pot nám tekl z tváře jako voda z vodopádu, ale nakonec jsme přišli k vysněné hospodě. Obsadili jsme všechny stoly, které se nacházely venku.
Přisedla jsem si k Míši a Nataši, které právě teď probírali film Neznámí, co bude brzy v kinech. Pak si všimly mé přítomnosti a začaly se bavit o tomto dobrodružném trháku i se mnou.
"A kde je vlastně Abi?" řekla najednou Míša a otočila se.
Bětka seděla u stolu, kde byli taky Marek, Dominik, Dan a dokonce i Filip.
"Zrádkyně!" rozzlobila se hned Nataša, která nejspíš trochu žárlila a koukla na Abi, která se (jak se zdálo) nesmírně v klučičí přítomnosti bavila.
"Nechte ji," řekla jsem holkám a objednala tři pořádné půllitry koly a nanuky.
"Asi máš pravdu," podívala se na mě Míša. "Měly bychom ji nechat. Konečně má totiž možnost zařádit si mezi kluky."
"Asi jo," souhlasila po chvilce i Nataša.
Na dřevěných lavečkách jsme seděli asi hodinu, než učitel zavelel, že je nejvyšší čas vydat se na zpáteční cestu, která nám bude trvat nejmíň čtyři hodiny, což znamenalo, že do penzionu dorazíme nejdřív v pět.
Na zpáteční cestě jsem se zas tak nenudila. Šla jsem s Míšou a Natašou. Abi pořád doprovázela Marka.
"Jaká romantika," prohlásila ironicky Míša tím jejím dokonalým hlasem. Bohužel jsme se s Natašou neubránili smíchu.
"Vsadím se klidně o stovku, že až přijdeme do našeho pokoje, tak Abi nebude mluvit o ničem jiném než o sladkém Markovi."
"Já se sázet nebudu," nechtěla Míša přistoupit na můj nápad, jak mohu získat stokorunu. "Protože já si myslím to stejný." Zase smích, ale ta stokoruna mě vážně mrzela.
Do tábora jsme dorazili vážně až po páté hodině, a tak jsme okamžitě vlétli do našich pokojů a už se těšili na večeři, která měla být jen za několik minut.
"Už jde," zašeptala Míša a zabouchla dveře od našeho pokoje.
Nataša se snažila tvářit přirozeně, Míša se raději otočila čelem k posteli, aby nešlo vidět, jak se bude trhat smíchy, já jsem si do ruky vzala hřeben, ale na česání jsem se nezmohla, jen jsem seděla a culila se jak padlá.
Naše kamarádka vstoupila do dveří, lehla si na postel, zasněně se podívala do stropu a pak prohlásila: "To byste nevěřily, jak je sladkej…"
"Kdo?" hrála Nataša svou roli dobře.
"Marek přece!" vykřikla Alžběta a prudce se posadila.
"A jo," začala jsem se konečně česat.
Abi si začala kousat rty a mluvila o něm aspoň pět minut. Pak jsme ale všechny rozhodly, že by bylo nejlepší jít se najíst, protože kručení našich žaludků bylo nesnesitelné. Na večeři jsme samozřejmě dorazily díky Bětčiným řečem jako poslední.
Měli jsme rýži a sladkokyselou omáčku s kuřecím masem. Byla skvělá, ale ne tak dobrá jako na lodi, když jsem se vracela trajektem o prázdninách z Anglie, ale to se sem teď vůbec nehodí. Byla to paráda. To houpání a můj žaludek…no pojďme teď raději do přítomnosti.
"Jdu od učitele vyzvídat, co se bude dít večer," mrkla na nás Míša a zamířila za naším třídním. Zklamaně pak došla zpátky.
"Co je?" zeptala jsem se jí.
"Budeme se koukat na film!" zněl její hlas opravdu naštvaně.
"No a? Sledování filmů nemusí být nuda!"
"No, nemusí. Ale pro mě je! Asi budu celý večer trávit sama na pokoji." Odsunula se ze židle a rozběhla se po schodech nahoru.
"Já tam půjdu. Rozhodně!" řekla Abi.
"Já taky!" přidala jsem se k ní.
"Míšu bych neměla nechat na holičkách, ale opravdu bych se dneska večer na něco koukla," přidala se k nám ještě Nataša.
Rozhodla jsem se, že se před filmovým večerem půjdu raději osprchovat. Kdo ví, jak dlouho zůstaneme sedět v klubovně, a vím, že potom bych se umýt nechtěla a nebudu přece ráno smrdět jako tchoř.
Sundala jsem si tričko, rozepnula podprsenku a potom i kalhoty. Když jsem si je sundávala, vypadl z nich lísteček.
"Drahý pokoji číslo jedna," začala jsem číst. "Dovolujeme si vás pozvat pouze dnes na párty po filmovém večírku do pokoje číslo dva. Dobrou náladu s sebou a sexy oblečení na sebe. Těší se na vás tým MJOP," dočetla jsem pozvánku.
Proč ne?
Ale na zemi nebyl jen tento papírek, byl tam i jiný.
ZABIJU TĚ! ZABIJU!
Tohle na něm stálo.
Nejdříve mi to přišlo jako nějaká blbost, že si ze mě někdo vystřelil… Ale co když ne? Ať je to jak chce, tak jsem si lístečku dále nevšímala.
Jakmile jsem se osprchovala, oznámila jsem to o té párty holkám. (O druhém lístku jsem se pro jistotu nezmiňovala.) Hned nám bylo jasné, že párty pořádají. Michla, Jakub, Ondřej a Pavel.
"To bych teda měla pořádně voháknout," zažertovala Míša a taky se šla osprchovat.
S několika balíčky solených a česnekových brambůrek a čtyřmi litry koly jsme film mánii zvládli. Pustili jsme si Simpsonovi a nakonec Scary movie 3, u kterého jsme se chlámali jak padlí.
I když jsme byly převlečené až o půl jedenácté, nevadilo nám to, chtěli jsme se večírku u kluků zúčastnit.
Oblékla jsem si džíny a růžový top, který jsem tu měla pro strýčka příhodu. Míša si oblékla černou krátkou sukni a červené tričko, které měla též pro strýčka příhodu. Nataša si dala stejně jako já pohodlné džíny a tričko na ramínka s xichtem nějaké ženské. A Abi…ta si dala taky sukni - překvapivě, nenosí je - a k tomu žluté tričko na kterém bylo našito hodně černých flitrů. Vlasy jsme si nechaly všechny rozpuštěné.
Míša se vykradla z pokoje jako první a chvíli poslouchala za dveřmi, které patřily pokoji číslo dvě. Jak se zdálo, u kluků to žilo. Tak jsme neváhaly a vstoupily jsme.
"Konečně jste přišly!" vrhl se na nás hned Ondřej.
"Přijde ještě někdo?" zeptala se Míša.
Kuba se na ni podíval a řekl. "Jednu kočku už tu máme, další by se hodily…tak jsme z hecu pozvali i Andulu a spol."
V pokoji to táhlo alkoholem.
"Vy tu máte chlast?" zeptala jsem se zvědavě.
"Jasně! Dáš si?" podal mi Pavel láhev s průzračnou tekutinou. Abych splývala s davem, tak jsem si trochu lokla.
Mezitím ale Michal rozsvítil baterky, co tu měli kluci, a zhasnul. I když baterky svítily, nebylo skoro nic vidět.
"Že mi dáš taky napít?" šahala Míša po lahvi s humusným alkoholem, který byl odporně hořký.
I když jsem si "jen" lokla, začala se mi trochu točit hlava, a tak jsem si sedla do rohu.
Míša se dala do tance společně s Ondřejem a Pavlem. Blbli. Nataša mezitím pustila na svém mobilu písničku Poker face.
Já jsem ale jen seděla.
Michal si ke mně přisednul. "Na, dej si," podal mi láhev.
Odmítla jsem. Nepotřebovala jsem, aby se mi hlava točila ještě víc.
Najednou se ozval klepot. Andula? Kateřina? Hana? Klára? A dokonce i Saša???
Ano, tyhle ty kočky vstoupily do tohohle pokoje a všichni tančili. Ani nepozdravily, prostě se daly do tance.
Ondřej s Pavlem si přestali všímat Míši a šli za těmato nánama. Míša se ale nedala jen tak lehko odradit. Přitáhla k sobě Jakuba, Natašu i Abi a všichni začali v tomto pokoji, kde jsme byli namačkaní jako sardinky, tančit. Vždyť nás tu je třináct!
Mezi tanečníky jsem nemohla najít Sašu. Porozhlédla jsem se po místnosti. Seděla na patrové posteli. I přes tuto tmu jsem jí viděla do obličeje. Vypadala dost smutně. Jako by se měla každou chvíli rozbrečet.
Díky sledování, co se tu děje, jsem si nevšimla, že se ke mně Michal naklání. Chci se polibku vyhnout, ale už je pozdě. Tak ho alespoň lisknu a zalezu do jiného do kouta, kde se češu.
Češu??? Kde jsem vzala hřeben? Kde? Kdo mi ho podstrčil? Já vím, že jsem si ho stoprocentně s sebou nebrala!
Abi se na mě najednou podívala. To, že se zase češu, ji zjevně naštvalo.
Jde ke mně a já si taktak stihnu stoupnout.
"Ty mrcho!" vyjekne na mě. "Ty se jen furt češeš! Kazíš tady všechno! Je chvíle, kdy ten kartáč pustíš z ruky?" a snaží se mi ho vytrhnout. Já se ale bráním.
Dotkne se mých vlasů a najednou padá na zem. Rána jde slyšet stejně jako zapraskání.
"Co se stalo?" přiběhnou najednou všichni k nám.
"Já nevím," řeknu.
"Rozsvítím," oznámila Nataša.
Místnost zaplavilo nepříjemné světlo.
"Co to děláš?" je rozčílená Míša, která se, jak se zdálo, skvěle bavila, když tančila s Pavlem.
Jak může být Míša taková? Všichni šli ke mně a ona si tu tančí, jako by se nic nestalo! A přitom Abi už několik sekund leží nehybně na zemi!
"Co je s ní?" ptají se kluci a přitom se koukají na Alžbětu.
"Vytrhla mi z ruky kartáč a teď tu jen tak leží," vysvětluji.
Nataša se snaží nahmatat tep. "Necítím ho," řekne.
"Dýchá?" zeptám se jí.
"Ne!" vykřikne Nataša, zakloní Abi hlavu a začíná s masáží srdce. "Jakube, prosím připoj k tomu i umělé dýchání," podívá se na něj.
"A nemohli bychom…"
"Chceš, aby žila?" naštvala se Nataša. "Tak dýchej, nic jí neřeknem."
Po několika sekundách začala Alžběta dýchat. Oddechli jsme si.
"Hele," začala Andula. "Já jako vůbec nevím, co se to tu děje a tak mě laskavě omluvte mi s holkama jdem na pokoj a jestli chcete, můžete jít s náma," vyzvala ostatní.
"Jdem? Ale k nám?" podívala se Míša na Pavla. "Protože ona to zavinila a co my jí tu budem překážet," dodala.
"No, jestli chceš," mrknul na ni.
A tak mě opustili. Odešla Andula, Kateřina, Hana, Klára, Michaela (odteď to bude Michaela), Pavel i Ondřej, který se tak trochu motal.
"My nejspíš půjdem taky," ukázala Nataša na sebe a taky na Michala s Jakubem. "Tak dobrou noc," a už byla pryč.
Nemohu tu zůstat. Nemohu. Kamarádky mě zradily. Hodně zradily. Hlavně Míša a s ní i Nataša. Zrádkyně. Nebudu se s nimi déle bavit. Ani nevíte, jak to zabolelo. Snad se Abi probudí v pohodě. Musím někam jít…
Najednou si všimnu vystrašeného človíčka na patrové posteli.
"Ty jsi s nima nešla?" zeptala jsem se hrubě Saši. Byla jsem totiž vážně nasraná.
"Víš," sklopila hlavu. "Mě to s něma nebaví. Co jsem získala tím, že jsem se s těmi fiflenama kamarádila? Nic. A už tím taky nic nezískám. Chci ti pomoci."
Měla jsem radost. Alespoň jeden človíček tu dokázal být se mnou.
"Tady spát rozhodně nechci," podívala jsem se na rozdrobené brambůrky a jednu rozbitou lahev. Dokonalou atmosféru tady tohoto všeho dělala ještě Abi, která nehybně ležela.
"K nám ani k tobě jít nemůžeme," řekla Saša. "Co jít třeba za tím tvým klukem?" napadlo ji.
Nejdřív jsem se zarazila, ale pak jsem si uvědomila, že tím nejspíš tím myslela Filipa. "No víš, není to můj kluk, ale kamarád," vysvětlila jsem, protože jsem tyto řeči neměla ráda. "Ale zkusit to můžeme."
Vykradly jsme se potichoučku ven a zaťukaly na dveře, které byly o několik metříků dál.
"Holky, co chcete? Už jsem byl v polospánku…"
"Fífo," snažila jsem se o psí pohled, i když mě v té tmě nejspíš vůbec neviděl. "Pomoz nám."
"A s čím?" zněl vážně rozespale.
"Jak ti to mám říct," dumala jsem, ale nakonec jsem to všechno dopodrobna vyklopila. To už Filip ožil a pomohl nám.
Abi jsme položili na studenou zem.
"Dík, žes mi pomohla," podívala jsem se na Sašu.
"To je OK, ale teď si mohu akorát přát, aby ten mejdan u nás už nebyl. Jdu spát," rozloučila se s námi.
"Jsme tu na pokoji jen tři," vysvětlil mi Filip. "Takže si můžeš lehnout sem," ukázal na volnou postel, která se nacházela jen kousek od jeho.

Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel-5.1.2011

23. října 2011 v 19:00 | KráTerka |  Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel
A jede se navštívit babička! Všechny předchozí díly najdete TADY!

5.1.2011
Dnes jsme po škole jeli celá famílie k babči. Na svátky jsme u ní nebyli, poněvadž hned po Štědrém dni jela do hor lyžovat. Jsem ráda, že je moje babča tak aktivní. Děda by určitě jel s ní, kdyby tu mezi námi ještě byl… :-(

Takže jakmile jsme k babičce dojeli, byli jsme zasypáni hromadou malinkých dárečků z Rakouska. Jako je třeba čokoláda, nová kabelka a spousta jiných věcí.

Bratr dostal taky čokoládu, ale jen jednu, já dvě. :D A potom ještě přívěšek a jakési tričko, ze kterého nadšený nebyl.

A potom nám ukazovala fotky a povídala a povídala. A potom jsme my povídali a povídali.

"A co ty Rodricku? Už sis našel nějakou tu dívku?" položila mu babička otázku.

"Já…no," zrudl Rodrick. "Ne."

"Ale no tak, pochlub se," vybídla ho babička. Konečně si asi uvědomila, že takovéto otázky může dávat i mému bratrovi a nejen mě.

"Jo, pochlub se!" šťouchla jsem ho sourozenecky do ramene. Potom jsem mrkla na babču a my začaly s naší tajnou zbraní.

"Pochlub se, pochlub se, pochlub se…!" šeptali jsme mu každá z jedné strany do ucha.


Bratr se absolutně neovládl a zařval: "NE!" a odběhl pryč. S babčou jsme vyskočily nejmíň deset centimetrů do vzduchu.

"Chudák Rodrick, takhle mu dělat zle!" zamračila se máma a taky vyběhla z místnosti. Nejspíš za ním.

"Babčo!" rozčílil se táta. "Jak se můžeš na svůj věk chovat tak přitrouble jako tvoje vnučka?" taky odešel pryč.

Zůstaly jsme v pokoji jen my dvě. Bude chvíli trvat, než rodiče uklidní Rodricka, který jistě pomalu zaplavuje jeden z pokojů, takže jsme se mohly nyní s babčou bavit o osobních věcech, které by nejspíš neměl slyšet ani jeden rodič.

"Vlastně jsem ti přivezla ještě něco," řekla babča, vstala a začala se hrabat v jedné ze zásuvek. "Jejich nové album," podala mi do ruky cédéčko.


Objala jsem ji, jak nejsilněji jsem dovedla. Ach, po tom metalovém cédéčku jsem tolik snila už od doby, jak o něm skupina dala na webu zprávu, že vyjde. Bohužel rodiče mi ho nechtěli koupit. Prý takovou muziku jako je heavy metal nedokážou poslouchat v našem domě.

Odjeli jsme za půl hodiny, jakmile se Rodrick vyplakal a zklidnil.

22.10.2011-Nátlak???

22. října 2011 v 16:57 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Pokud začínám psaní brát jako povinnost a uvědomuju si, že pokud to chci někam dotáhnout, musím denně napsat alespoň kolem 400-ti slov, jsem v tom případě obzvlášť zaneprázdněná...
No, naštěstí se neobjevím celý příští týden ve škole, což ve mně vzbouzí naději, že udělám v nynějším týdnu to, co chci.
Tak třeba...dočíst slo v krvi, přepsat momentálně rozepsanou knížku, která už má něco přes šest tisíc slov, přelouskat během jednoho dne všechny čtyři díly malýho poseroutky a pořádně se zasmát, (To udělám asi v pondělí dopoledne. :D) no a co ještě... Samozřejmě se věnovat blogu a přednastavit další povídky, kterých je tu v poslední době ažaž. Jinak už mě nic neneapadá, ale ráda bych si zajela do zoo. V poslední době tam mám náladu jezdit. Od srpna jsem tam byla třikrát (i když to jedno byla spíš taková farmička).
Dneska jsem si udělala pořádek v šupletech. To mi zabralo asi dvě a půl hodiny, ale jsem na sebe pyšná, apoň tam mám pořádek. ;)
Dneska jsem nafotila fotky-moje obrázky, pletený přívěsky. Ty budu zveřejňovat každou středu. Připadá mi, že je fajn, když v tom všem mám teď takový pořádek, ale nevím, co se bude dít koncem prosince, když všechno vyčerpám... :D
Plánuju psát další díl Deníku Rachel, mám vymyšlený super vtipy. Zajímalo by mě ale taky, jak se zatím Deník Rachel líbí vám. V anketě, kterou dávám pod kadý příběh převládá Ne, což mě docela mrzí, ale může se to snad ještě změnit... Doufám... ;)
Užijte si sobotu... :)
KráTerka
PS-Včera večer byla tak trochu nuda, a tak jsem si zahrála na grafičku (ta ze mě nikdy nebude) a můžete posoudit samy... :D

(jsem ta s medvědem :D, jak jinak :D)

Mám moc ráda tyto holčiny. :)

Zelektrizovaná - 3. kapitola

21. října 2011 v 18:00 | KráTerka |  Zelektrizovaná
"Au, můj krk," probudila jsem se na kachličkách v koupelně. Byla jsem celá dolámaná. Vyšla jsem z koupelny, holky ještě spaly, ale už svítalo. Z kufru jsem si vydělala oblečení, převlékla se z pyžama a upletla si dva copánky.
Když jsem si nasazovala hodinky, všimla jsem si, že je teprve půl sedmé, což mi ale nebránilo, jít se projít ven, kde už strašil Martin, Pavel a samotářka Anička.
"Ahoj," pozdravila jsem ji a dál si hleděla svého, protože vím, že s ní bych si stoprocentně nerozuměla. Je prostě sama. Nikdo se s ní nebaví, tak proč bych měla já? Třeba jí tento život vyhovuje. Mně by ale stoprocentně nevyhovoval.
Kluci něco vyváděli asi dvacet metrů dál u rybníku. Rozhodla jsem se, že je nebudu rušit a vydala jsem se do lesa.
Jak kouzelné jít po ránu v lese. Vycházející slunce vám svítí do tváře a vy se jen šklebíte a zakrýváte si oči.
"Dnes půjdeme do lesa, kde se naučíme rozdělávat oheň a pak budeme sbírat různé suroviny, což bude soutěž. Kdo bude mít nejvíce druhů, vyhrál," oznámil nám dnes po snídani náš třídní.
Moc nadšení jsme nebyli, ale co jsme měli dělat.
"Niki," přitočila se za mnou v lese Abi. "Nezlob se na nás za včera, ale byly sme s holkama děsně unavený."
"Jo, v pohodě," řekla jsem. "Je to dobrý." Při tomto rozhovoru jsem znova ucítila bolest krku.
Dále jsem se už s Abi nebavila, odešla k Michalovi.
Já ale pořád chci vědět, co mi chtěl říct Filip a teď, když jsem ho viděla, jak jde sám, jsem se rozhodla nečekat do oběda a zeptat se ho hned teď.
"Filipe?" zeptala jsem se ho. "Co jsi mi chtěl včera v lese říct?"
"To máš jedno," měl hlavu pořád sklopenou dolů.
"Ne, nemám," měla jsem nervy na krajíčku. "Jsi můj kamarád, pokud máš problém, tak mi to pověz."
Filip se podíval do mých zelených očí. "Až budu chtít a až budeme sami, tak ti to řeknu. Stejně bys to teď nepochopila," a šel za Markem.
Byla jsem čím dál více zvědavá, co mi chce vlastně povědět.
"Tady se zastavíme a rozdělíme se do skupinek podle toho, jak jste na pokojích, ano?" řekl náš třídní svým hlasitým, ale zároveň i udýchaným hlasem.
Hned jsem začala hledat holky. Byly už u sebe a já došla za nimi.
"Teď budem rozdělávat ten oheň, že?" zeptala se Nataša.
"Asi jo," nezněla moc vesele Abi.
"Ale vždyť to bude sranda!" přesvědčovala holky Míša.
Jen já jsem mlčela.
"Nejdříve si vezmete suché dříví, což bude docela problém, protože včera pršelo, ale zkuste to," začal vysvětlovat učitel. "Uděláte si malé ohniště a já vám dám krabičku, kde budou jen tři sirky. Vy se budete snažit udělat oheň. Kdo vyhraje, připočtou se mu body do celovýletní hry. I další místa dostanou nějaké ty body. Jasné?" zeptal se.
"Jasné," odpověděli jsme mu všichni jednohlasně.
"To bude brnkačka, vole," slyšela jsem kluky, co měli pokoj vedle nás.
Za chvíli se kolem nich ale začaly točit Andula, Klára, Katka, Saša i Hanka, jestli by jim nepomohli. No jo, tohle jsou ty třídní nány. Ale stejně mi do té jejich party nesedí Saša. Ta se chová, jako by ji zbytek řídil a to se mi nezdá.
Kluci holky odmítli, že prej s tím budou mít oni dost práce, což je pravda, protože oni nebudou tak schopní, jako naše skupinka.
Učitel závod odpískal a já se s Abi rozběhla hledat dřevo. Nataša si zatím vyčíhla pěkné místečko, kde se dal určitě rozdělat oheň. Míša mezitím zaběhla pro sirky.
Učitel měl pravdu. Většina dřeva byla mokrá, a tak jsem se snažila vzít některé z těch méně mokrých, ale bylo jich málo.
"Nikolo, co tam tak dlouho děláš? Pojď už!" uslyšela jsem Natašu. Na její povel jsem k ní běžela asi s čtyřmi větvičkami.
Míša i Alžběta už k nám přicházely taky jen s několika klacíky.
"To bude stačit," předpokládala Nataša.
Nataša s rodiči a starším bratrem jezdívala jeden víkend v měsíci stanovat, čili s tímto měla zkušenosti. Přežívání v divočině, to bylo pro ni naprosto dělané! Pamatuji si, že když nám učitel řekl, že budeme na tomto výletě v penzionu, byla očividně zklamaná.
Poskládala větvičky do týpí a pak se zeptala: "Můžu zkusit první sirku?"
Najednou se ozval výskot. Anička, další samotářka Pavlína a dvě "best friend" Blanka a Bára už oheň rozdělaly.
Podívala jsem se kolem sebe a pozorovala, jak na tom jsou ostatní. Ondřej, Michal, Jakub i Pavel jen seděli na studené zemi a vypadali dost naštvaně. Nejspíš už použili všechny sirky a ani přesto se jim nepodařilo oheň rozdělat.
Andula a spol. jen tak pobíhaly, hledaly větvičky a Katka se je zoufale snažila postavit do týpí a přitom sledovala Natašu.
"Niki, zase ses zasnila?" šťouchla do mě Abi.
"Promiň," omluvila jsem se a přikývla na Natašinu otázku. Ta škrkla sirkou a snažila se zapálit oheň. Ani sirkou nezapálila žádnou větvičku. Už zhasla. Nepodařilo se.
"Já, já to zkusím teď!" zavolala Míša a vyrvala Nataše krabičku s dvěma sirkami. Opět marný pokus. To už se dařilo lépe Nataši než jí.
"Chceš to zkusit ty, Abi?" zeptala se.
"Ne, jen to ne," nechtěla.
Opět se ozval další výskot. Byl to Marek, Filip a Dominik. Oheň jim už pěkně plápolal.
"Tak to bude na tobě," podívala se na mě Nataša.
"Ne, ne, ne," protestovala jsem. "Co když vám to pokazím?"
"Tak se nic nestane," položila mi ruku na rameno Míša.
Souhlasila jsem a vzala do ruky poslední zápalku. Oheň na sirce zaplápolal a já sirku vhodila do ohniště. Jedno sušší dřívko chytlo a ohýnek plápolal. Bětka už nadšeně volala, že se nám oheň podařilo rozdělat. Než k nám ale učitel přišel, ohýnek už pořádně plápolal a jiskřil.
"Výborně!" pochválil nás a zapsal si poznámky do svého bloku.
Asi za pět minut, když jsme soutěž skončili, jsme šli kousek dál lesem. Někteří ze soutěže byli smutní (ach, ti kluci), někteří měli radost (ach, my holky, jsme borky) a některým bylo úplně jedno, jak dopadli.
Prošli jsme kousek lesa, kde jsem včera byla. Najednou jsme zastavili.
"Budete ve stejných skupinkách a budete sbírat suroviny!" začal opět vysvětlovat náš třídní. "Prostor je vymezen fáborkami. Za pět minut zapískám, vy sem přijdete s vašimi surovinami. Kdo nedojde do minuty, je diskvalifikován."
"Ale to není fér!" šly slyšet hlasy. "Co když nám běh moc nejde?"
"Je to malý prostor, já bych ho oběhl za půl minutky." Učitel závod odpískal.
Všichni se rozutekli. Já chvíli stála na místě a až pak jsem odešla k jedné oranžové fáborce dozadu, kde jsem si sedla a rozhlížela se kolem sebe. Soutěžit se mi nechtělo. Nejraději bych tu zůstala. Sama. I když spolužáci, kteří pobíhali a křičeli, atmosféru kazili.
Po minutě jsem si uvědomila, že bych vážně měla něco na zub v tomhle malém prostůrku najít, ať holky nemají kecy.
Našla jsem keř s borůvkami a tak jsem z něj větvičku utrhla. A ke konci jsem ještě uviděla keřík s hromadou lesních jahod, takže jsem je všechny spořádala a větvičku s tou poslední jsem si vzala k větvičce s borůvkami.
Jakmile se ozval pískot, několik mých spolužáků proběhlo kolem mě a běželi ukázat svým lidem ze skupinky, co našli.
I já jsem rychle utíkala ke kamarádkám. Borůvky měla Míša, ale jahodu nikdo.
"A co máš ty?" podívala se Abi na Natašu, která v rukou držela jen kousek nějaké trávy.
"Kyselina mravenčí. Heč!" pochlubila se nám.
"Cože?" zajímalo mě.
Nataša nám princip téhle "mňamky" začala ihned vysvětlovat: "Chytneš mravence, dáš ho na tuto trávu a olízneš to. Je to takové kyselohořké, ale dá se na tom přežít, pokud máš obrovský hlad. S bratrem jsme zkoušeli celý den nic jiného nejíst ani nepít a povedlo se."
"Seš nechutná," byl znát odpor na Alžbětě.
Naštěstí nás ale z této diskuze vysvobodil učitel, který se už koukal, jaké že to vlastně máme suroviny.
Nataša neváhala a začala okamžitě mluvit o své kyselině, díky které s bratrem přežila den. Učitel ji pochválil, ale žádný bod navíc nám za to nedal. Šlo to teda alespoň poznat z jeho výrazu.
Oběd se dal přežít. I když mám velkou nechuť k broskvím, tak jsem kuřecí maso naplněné právě tímto ovocem skoro celé snědla. A ta rýže… Mmmm… Doopravdy to byla dobrota.
No, a pak nastal konečně polední klid, ve kterém jsem chtěla z Filipa všechno dostat, i když mě v lese odmítnul.
Holkám jsem tvrdila, že jdu na vzduch, protože kdybych jim řekla pravdu, dělaly by z toho zase další tyjátr. Co s ním máš? Tak vy máte vážně milostný poměr? Stačilo si ty věty jen v duchu říct a už se mi navalovalo. Holky se raději jen na pokoji převalovaly. Já měla namířeno do pokoje o dvě uličky dál.
Zlehka jsem zaťukala na dveře. Otevřel mi Marek.
"Páni," podíval se na mě. "Co ty tu chceš?" zeptal se s údivem. "Promiň, právě jsem vyšel ze sprchy," vysvětloval mi omotaný ručník kolem pasu, který mě při prvním pohledu na něj zarazil.
"Je-je t-tu Filip?" vykoktala jsem ze sebe.
"Jo, jasně. Filipe! Je tu Nikola!" zakřičel na svého kamaráda a odešel pryč. Nejspíš se obléknout. Doporučila bych mu to.
Filip se šoupavou chůzí neochotně dobelhal ke dřevěným dveřím. "Co zas chceš?"
"Chci vědět, co jsi mi chtěl včera říct," zašeptala jsem a založila ruce v bok.
"Neřeš to!" vykřikl najednou. "Já…už ti vlastně nic říct nechci. Rozhodně ti to neřeknu teď a teď mě už laskavě nech. Vysvětlil jsem ti to přece v lese. Tos mě nepochopila nebo co?" a zabouchnul dveře.
Dolejzala jsem za ním? Možná, trošku…ale chtěla jsem přece slyšet tu větu, co mi chtěl říct včera odpoledne v lese! Asi to budu muset vypustit z hlavy. Sice těžko, ale pokusím se, abych na to v příštích dnech nemyslela a tento zájezd si nenechala takovou blbostí pokazit. Ostatní holky by to řešily, ale já ne. Jsem silná.
Noc jsem strávila opět v koupelně. Jak se zdálo, vedle u kluků vládnul v noci klid. Nevím proč, ale stejná situace jako včera večer se opakovala! A to doslova stejně. Jiskřičky, kňučení kamarádek a rozlámaný krk. Já vlastně sama nevím, proč si moje vlasy češu. Sice je to podivné, ale baví mě to. Dost.

Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel-3.1.2011

20. října 2011 v 19:00 | KráTerka |  Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel
A už je tu konec Vánočních prázdnin a Rachel čekají opět nudné školní povinnosti. Přrdchozí díly TADY!

3.1.2011
A už tu máme nový rok! Jupí! Ale zároveň dnešním dnem skončily prázdniny, takže jsem musela opět do školy. :-(

Jako novoroční předsevzetí máma chtěla, abychom si s Rodrickem dali, že se budeme k sobě chovat hezky a nebudeme se hádat a nebudeme na sebe křičet, a protože se to mámě nechtělo všechno vyjmenovávat, tak nám udělala seznam, který sem ale přepisovat nebudu, protože by to bylo k ničemu.

Táta totiž mámin nápad zamítl. Prý to nejde. On a jeho bratr by nikdy tyto pravidla nedokázali dodržet. Nebyl prý ani jediný den, kdy by do sebe alespoň trochu nerýpli.

S tím jsem nemohla nic jiného než souhlasit a zároveň jsem v tu chvíli dostala i báječný nápad.

"Ať si dá Rodrick jako předsevzetí, že mi nebude dávat svoje špinavé ponožky k posteli," žadonila jsem.

"Báječný nápad!" souhlasili rodiče jednohlasně a já vyloudila na své tváři široký úsměv.

"Ale co si dáš jako předsevzetí ty?" začal do mě šťourat Rodrick. "Co třeba abys, když budeš vstupovat do mého pokoje, nejdříve zaklepala, než tam vejdeš?" zamračil se.

"Jo, klidně," neměla jsem s tím problém.

To se ale Rodrickovi nelíbilo. V jeho očích šlo vidět, že mě chtěl naprosto rozčílit. Bohužel, opět se mu to nepovedlo.

Nevím, jestli si dal Rodrick ještě nějaké jiné předsevzetí, ale já si dala jen toto. Nic jiného mě totiž nenapadlo.

Dneska to bylo ve škole jakési unuděné, ze všech lidí až na Claire, která se těšila, až si bude moci vyřídit s Amandou nepovedenou koulovačku, na mě působila únava.

I z učitelů šlo poznat, že by doma klidně zůstali ještě o několik dnů déle. Ovšem jakmile naše tělocvikářka uviděla, že se některým mým spolužákům zvětšily špeky na břiše anebo jim začala překypovat stehna, dala nám pořádně zabrat.

Já jsem na nikom nezpozorovala příbytek váhy až na Lucy. Lucy je taková už od té doby, co jsem ji viděla první den. Z davu nevyčnívala svou výškou, ale spíše šířkou. Myslím si, že je na jídle závislá a potřebuje nějakou odbornou péči.

Pokaždé, když s ní sedávám na jazyky, láduje do sebe pytlíky brambůrek a tabulky čokolády.

Má to ale taky své výhody. Lucy je taky dobrosrdečná. Pokaždé, když se jí zeptám, zda si můžu vzít jeden chips nebo kousek mléčné čokolády, bez váhání přikývne.


Claire s hádkou moc dlouho nečekala. Jakmile jsme došly do školy (chodíváme společně, bydlíme od sebe kousek), tak Claire zpozorovala Amandu.

S hlavou vztyčenou a nosem nahoru se vydala k ní. Hodně lidí se na ni začalo dívat.

"Ahoj," pozdravila ji Amanda, jakmile ji uviděla. "Jsi v pohodě?"

"Ne, nejsem!" odsekla jí. "Dovoluješ si mi vysvětlit, proč tvůj bratr s těma super kámošema nepřišli na Silvestra na koulovačku?"

"Ptala jsem se jich a brácha mi vysvětlil, že nemohl," zvýšila Amanda taktéž hlas.

Začala jsem uvažovat, proč s tím Claire vlastně začala a k čemu jí to bude. Akorát další trapas před těmi všemi lidmi, co se tu na ně dívají. A po hádce budu mít to pitomé postavení, kdy se budu muset rozhodnout, na čí straně jsem.

"A řekl ti proč?" vyptávala se dál Claire.

"To ne."

"Aha."

"Kámošův táta měl dva lístky navíc do kina. Pozval nás. Bylo by pitomé odmítnout," ozval se za mnou hlas.

Nejdříve se otočila Amanda a pak Claire. Stál za námi Amandin bratr.

"Tak jestli vám to děvčata nevadí, já už půjdu na hodinu," zavřela Amanda svou skříňku a opustila nás. Zbytek přihlížejících se také začalo rozcházet.

Cítila jsem z Claire, že se styděla, ale nechtěla dát to na sobě znát.


"Tak to chápeš?" otázal se Claire Amandin bratr.

"Jo," řekla Claire. "Omluvím se Amandě."

"Hele, vidím, že tě to mrzí, mě to taky mrzelo, ale co se dá dělat. Dějí se horší věci," pokrčil rameny a odešel.

"To je náfuka," nebála jsem se říct tuhle netaktní poznámku několik sekund po tom, co odešel, protože na mě tímto dojmem doopravdy působil.

Claire se samozřejmě ještě před první hodinou Amandě omluvila, ale o našem Silvestrovském dobrodružství jí na moje přání nic neřekla.

Zelektrizovaná - 2. kapitola

18. října 2011 v 18:00 | KráTerka |  Zelektrizovaná
"Vstávej!" uslyšela jsem najednou mámin hlas. "Včera jsi brzo usnula, bylas asi unavená a tak jsem tě nechala prospat."
"Co?" vyjekla jsem. "Kolik je hodin?"
"Je šest," uklidnila mě máma. "Probudila jsem tě trochu dřív, aby sis mohla úkoly udělat."
Okamžitě jsem vstala z postele, rozdělala znova učebnici angličtiny a už jsem se znova šprtala slovíčka.
Ve škole se se mnou Bětka bavila normálně. Žádná novinka. Na nedorozumění z telefonu už beztak zapomněla.
V biologii, na kterou nás má třídní jsme se rozdělovali, jak budeme na tom skvělém výletě v ubytovně, což byla i uklidňující zpráva, protože většina holek si oddechla, že nemusíme stanovat. Na pokoji jsem teda s Míšou, Natašou a samozřejmě Abi.
Dny do odjezdu utekly rychle.
K mému překvapení s námi jel ten svalnatej matikář a…že by náš třídní?
Až když jsem se v autobuse usadila vedle Filipa, tak jsem si uvědomila, že doopravdy nevím, kam to jedeme.
"Prý někam na osamocené místo," odpověděl mi.
Nejdříve jsem byla trochu v šoku, ale pak jsem si pomyslela, No proč ne? Alespoň bude zábava. Někde, kde to člověk nezná.
Jakmile jsme přijeli, tak jsme se ihned ubytovali. Všechno v pokoji bylo ze dřeva. Až na koupelnu - samozřejmě. Vypadala vcelku slušně. Sprchový kout, toaleta, umyvadlo a dvě poličky na hygienické potřeby. Podlahu v pokoji pokrývaly parkety. Postele tam byly dvě a jedna patrová. A peřiny? No, jsem ráda, že jsem si vzala spacák.
Měly jsme holkama štěstí - vedle nás byly totiž kluci. Ne kluci, jako Filip nebo Marek, ti mají pokoj o dvě uličky dál. Ale třeba takovej Michal, Jakub, Pavel nebo Ondřej, to je jiná káva. Hořkokyselá káva. Tedy alespoň pro mě. Nevím, jak to vidí jiné holky, ale já mám v tom jasno.
Máš problém? No tak ho měj.
Líbí se ti nějaká holka? Tak se ji provokováním nesnaž sbalit.
Nevyšlo to? Přiznej si, nejsi moc pohledný.
Poslední větu jsem samozřejmě nemyslela doslova. Ne, že by ti kluci byli nějací oškliví, ale prostě jsou to kluci a já bych jim to řekla.
Čili jsme měli o zábavu postaráno. Alžbětě a Míši přišlo super, že máme vedle sebe kluky, ale já a Nataša jsme měly jiný, opačný názor.
Po ubytování jsme měli volno, takže jsem se vydala s Filipem do lesa, který byl hned vedle penzionu. Zbytek mých spolubydlících se rozhodlo, že raději zůstanou na pokoji a budou něco dělat. Já si ale myslím, že holky počkají, až vylezou kluci z pokoje a půjdou na procházku "jakoby" stejným směrem.
V lese bylo nádherně. I když nebylo už skoro léto, ptáčci cvrlikali a malá zvířátka pobíhala po lese.
"Pověz mi," začal Filip. "Líbí se ti někdo?"
Otázka mě zaskočila. Vůbec jsem nedokázala přijít, jak na ni přišel, ale rozhodně jsem mu nechtěla lhát a tak jsem mu odpověděla, i když trochu nerozvážně: "Ne. Proč se ptáš?"
"Já jen tak."
"Ovšemže," usmála jsem se.
S Filipem jsem se v poslední době neměla o čem bavit, ale chtěla jsem se s ním o něčem bavit. Chtěla jsem být jeho kamarádka a chtěla jsem mít někoho, kdo mě podrží, až spadnu na dno. Při této situaci bych doufala, že právě Filip bude ten dotyčný.
"Je tu pěkně, nemyslíš?"
"Jo určitě," souhlasil se mnou a opět jsme se usmáli.
"Jé, srnka!" ukázala jsem na stvoření, které uhánělo napříč neznámu. "Ta je pěkná."
Filip ale přenesl téma jinam. "Niki? Co si o mně myslí Nataša?" zeptal se po chvíli.
Zamyslela jsem se. "Já, já nevím. Jednou, když nás spolu viděla, tvrdila, že mám štěstí, když mám takového skvělého kamaráda. A říkala, že prý nejsi ani nějaký škaredý. Víš, ony se holky totiž raději baví o těch jiných klucích z naší třídy. Asi víš, které myslím," podívala jsem se do jeho hnědých očí.
"Vím," zněl kysele.
Pořád jsme se procházeli po lesíku sem a tam, ale možnost, že zabloudíme, byla mizivá.
"Niki, musím ti něco říct…" řekl mi najednou, ale svou větu nedokončil.
"Tak tady jste!" uslyšela jsem za sebou Míšu, která na nás z dálky mávala. Možná, že svým křikem vyplašila právě tu srnku, kterou jsem před několika minutami zahlédla. "Všude jsem vás hledala," vysvětlila nám, i když jsme o to vůbec nestáli.
"Kde jsou holky?" zeptala jsem se, aby se Míša necítila zbytečně a aby nemyslela na to, že přišla naprosto nevhodně, protože přišla naprosto nevhodně.
"Na pokoji. Čekají na to, co budou dělat kluci."
Přesně, jak jsem předpokládala.
"Nechtělo se mi tam čekat," vysvětlovala Míša. "Čekaly sme půl hodiny a oni pořád nemohli z toho pokoje vylízt. Kdo ví, co tam dělají. No a tak jsem se rozhodla odejít, protože mě to tam nebavilo. No…copak jste vy dva dělali?"
"Co asi?" řekla jsem.
"Já vím," mrkla Míša. Pochopila to naprosto špatně. Ona byla člověk, který bral věci na lehkou váhu, takže když bylo něco opravdu důležité, dělala si z toho legraci.
"Kolik je?" zeptal se najednou Filip.
"Čvrt na pět," podívala jsem se na svoje hodinky s kamínky, které mi loni maminka koupila za úspěšné vysvědčení. "Kdy že to bude večeře? O půl šesté?"
"No, nějak tak. Když se zpozdíme, nic se nestane," zasmála se Míša.
Prošli jsme tedy další kus lesu. S Míšou to už nebylo takové, jako s Filipem. Míša totiž furt jen mlela, mlela, mlela a zase mlela. Buď o holkách, o klucích, jak se jí tu líbí, anebo o svém soukromém životě, což bylo parádní téma na poslouchání.
Asi po hodině jsme se konečně dostali k penzionu. Na večeři jsme přišli včas. Ještě jsem se stihla ze zablácených tepláků převléct do čistých kalhot a učesat se.
Jedna věc mi ale vrtala hlavou. Co mi chtěl Filip říct? Ach, ta Míša. Ta jedna ukecaná Míša. Nezlobím se na ni, ale kdyby na nás zavolala o deset sekund později, co by se stalo? A já už vím, jak to vyřeším. Zajdu jednoduše zítra po obědě za Filipem do pokoje a tam mi to řekne. Chtě nechtě, bude to tak.
Večeře byla dobrá. Rozhodně to šlo poznat z obličejů mých spolužáků.
Po večeři jsme měli mít původně táborák, ale jelikož se pořádně rozpršelo, strávila naše celá třída hraní Aktivit, což byla vážně psina. Jak byste třeba předvedli dětskou plenu?
Až o půl jedenácté jsme se po třech kolech od Aktivit odtrhli a řekli jsme si, že si to určitě zítra zopakujeme a tentokrát s námi budou hrát i učitelé.
Asi o půl dvanácté jsem si s holkama lehla do postele. Nevím proč, ale zase jsem si do ruky vzala můj kartáč a začala se česat.
"Přestaň a zalehni a spi," napomenula mě rozespalá Nataša. Já ale nemohla za to, že mi nešlo přestat si česat moje černé vlasy. Navíc je mám i ráda.
"Nataša má pravdu," ozvala se Abi.
"A co vám na tom vadí?" zeptala jsem se.
"Vidíme jiskřičky," zamumlala Míša z polospánku.
Teď už jsem se urazila. "Vlasy se mi elektrizují, tak se nedivte," řekla jsem naštvaně holkám, vstala jsem z postele a zavřela jsem se do koupelny, kde byla ještě větší tma než v pokoji. A opravdu. Při pročísnutí vlasů se mi v nich objevilo několik jisker. Šáhla jsem si na vlasy a koply mě.
"Jak si to dovolujete?" vykřikla jsem na ně potichu.
Náhle mě napadlo poslouchat za dveřmi, jestli si o mně holky něco nešeptají. Přiložila jsem ucho ke dveřím, ale slyšela jsem jen Míšin lehký chrapot.
Zase to tu bylo. Odstrčily mě, jako to dělaly v minulých ročnících. Řekla bych jim, co si myslím, ale to by bylo samé: "Ale to není pravda, jsi přece naše kamarádka." Aspoň Abi mě v několika věcech podporovala. A ještě samozřejmě nesmím zapomenout na Filipa.
Po chvíli bloumání a přemýšlení nad mým osobním životem, jsem v koupelně usnula. Mých podivných vlasů jsem si ten večer už nevšímala.

17.10.2011-Čtrnáctiletá... ;)

17. října 2011 v 20:45 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Já nevěřím, že už to tak rychle utíká... No co, jsem už velká holka a za rok bude občanka... :D Tu budu mít dřív než bude konec světa! :D No a dnešní den úplně bomba, no jak jinak. :D Jsem ráda, že je všechno tak jak je a hlavně to, že se momentálně s nikým nehádám. :P :D ;)
Byli jsme na večeři, kde jsme si dali pizzu a pořádnou palančinku, mmm, ta byla. A dnešní konverzace se Š. u semaforu o semaforech, taky za moc. :D
Včera jsem ty narozky slavila ještě s holkama. ;) A teď přidám nějaké fotečky...z oslavy, ale příští článek...no, uvidím. ;) :D

To, že se sejdou všichni, se stane jednou za deset let a možná, že to ani ne! :D A proto všem díky. :)

Návrh od Natky. :) Sic se tam tlemím jak debil, ale to ke mně už hold patří. :D

Výtlemy při vytahování provázků zpod triček a riflí. :D Neptejte se proč... :D

A další. :D Peťa to přežívá, Anet se šklebí, že už to chce mít za sebou a Bětka s Ivou se neovládly. :D

Jedna stolová.

A ještě jedna.

A teď smrcha, čtení Fimfára (pov. četba) a hupky šupky spát! :)*

Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel-31.12.2010 - třetí část

16. října 2011 v 19:00 | KráTerka |  Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel
Poslední a třetí díl Silvestru, potom budeme pokračovat už Novým rokem. :)) Předchozí díly TADY!

Trvalo hodnou chvíli, než si nás všimli a my, tedy spíš já, pochopila, co dělají.

Když si Rodrick mě a Claire všiml, začal nesmírně vyvádět. "To si jako dovolujete vejít bez klepání? My tu něco děláme!"

"To jsem si všimla." Měla jsem chuť propuknout v divoký smích, ale zakryla jsem to hlasitým odkašláním.

Ale tím jsem nejspíše bratra ještě víc rozčílila. "Příště zaklep!" začal řvát. "Příště zaklep!"

"Ale vždyť jste jen nafukovali plavecký kruh," byla jsem klidná. Claire mi s tím ale moc nepomohla.

"Tys ho…" šklebila se.

"Tys ho povzbuzoval!" skočila jsem jí do řeči.

Nepřipadalo mi jako dobrý nápad vyvolávat další hádku zrovna na Silvestra, když nám máma dovolila pozvat si sem na chvíli kámoše. A tak jsem Claire našpulenou pusou naznačila, ať o Rodrickově ruce a Dennyho zádech nemluví.

"Máte teď v plánu provádět ještě nějaké pokusy?" zeptala jsem se.

"No nevím," odpověděl Denny. "Tvůj brácha říkal…"

"Říkal jsem, ať to nafoukneš, protože ty víš proč," naznačil mu našpulenou pusou, ať o tom nemluví.

"Napadlo mě," začala Claire konečně plynule mluvit, "že bychom mohli jít ven."

"A co tam?" krčil nos Rodrick.

"No tak nechoďte," vyplázla jsem na ně jazyk. "Pojď Claire, půjdeme na zahradu samy," chytla jsem ji za rameno a silou vyvedla z pokoje.

Tento trik na mého bratra funguje. Vždycky se tím nechá přemluvit a jde ať už do mého pokoje, když mu chci jen říci, aby si laskavě uklidil svoje ponožky, co se válejí u mé postele.

Máma to na něj taky používá. Nezneužívá toho ale tolik, jako já.

Vyšly jsme s Claire z domu na zahradu a za deset vteřin už tam byli i kluci. Za tu chvilku jsme si s Claire stačily udělat velké sněhové koule, a když kluci přišli, vykřikly jsme jen: "Palbá!" a koule po nich hodily.

Byla už tma a na zahradě bylo jen malé světýlko, takže jsme pořádně neviděly, zda je koule zasáhly, ale podle toho, jak se chovali po tom, tak asi jo.

Vypukla pořádná koulovačka. Konečně! Na to jsem se celou zimu těšila a vyšlo to! Byla to zábava. Bratr se do toho pořádně opřel, Claire ječela jako malá holka a já a Denny jsme mířili většinou na sebe.

Po deseti minutách koulování vyběhli máma s tátou ven a zapojili se do toho s námi. Všichni jsme se smáli jak padlí, až do doby, kdy jsme byli vážně promočení, a tak nám máma všem čtyřem udělala ten nejlepší čaj.


Claire i Denny od nás odešli nakonec až po desáté. Zbytek večera jsme strávili celá rodina u společenských her a dobrot, co máma připravila.

Zelektrizovaná - 1. kapitola

14. října 2011 v 18:00 | KráTerka |  Zelektrizovaná
Napsáno v lednu, jsem zvědavá, co na to řeknete...

Byla jednou jedna roztomilá a šikovná holčička. Když se narodila, měla už vlásky a nebylo jich málo. Postupem času si svoje černé vlasy zamilovala a denně si je česávala klidně i několik hodin, což bylo dost zvláštní a tak se děti nedivte, že její rodina z toho byla trochu v šoku. Děvčátko si na česání svých vlásků ale tolik zvyklo, až na něm bylo doslova závislé a co se jednoho tajuplného dne nestalo…

"A zas mám pětku!" slyším naříkat svou sousedku v lavici. "Rodiče mě nejspíš nepustí na ten zájezd!"
"Ale to bude v poho," snažím se svoji nejlepší přítelkyni uklidnit. "Je to otřesný pocit koukat se na někoho, kdo má jedničky a ty zatím toto, já vím, jaký to je. Vlastně nevím," zamyslím se nad poznámkou, kterou jsem si nemohla odpustit, protože jsem dostala jedničku.
Abi se na mě ale pořád dívá zaslzenýma očima. Vlastně se nejmenuje Abi, je to jen její přezdívka. Doopravdy se jmenuje Alžběta, ale oslovení Bětka se jí nelíbí, tak jí říkáme Abi.
"Cos dostala?" zaklepe mi zvědavý spolužák, co sedí za mnou na rameno.
"Jedničku," usměju se. "A co ty? Pojedeš na ten seznamovací zájezd?"
"Jasně!" odpoví mi jednoznačně a já se znova usmívám.
Zájezd se koná za tři dny, jede se někam, ale nevím kam.
První den ve škole nám třídní oznámil: "Za týden jedeme na seznamovací zájezd na týden. Stojí to tři tisíce. Kdo chce, ať jede a kdo chce, ať nejede."
Parádní třídní, že? Trochu lidí je z něj v šoku, ale mně nějak extra nevadí. Učí nás na biologii a fyziku a to stačí…
Ve třídě je nás třináct holek a deset chlapců, takže máme menší přesilu a z toho vyplívá, že jsou nějací kluci dost stydliví. Většina jsou noví, ti, které neznám. Bohužel. Ale polovinu třídy jsem už znala.
Takže vedle mě sedí Abi neboli Alžběta. Mám ji ráda. Je na mě moc hodná, protože ví, že já se ve společnosti moc neukazuji, protože… No prostě protože.
Za mnou sedí jeden z těch otevřených kluků. Je nový, ale my si už tak báječně rozumíme. Jmenuje se Marek. Mám ho ráda.
Samozřejmě, že Abi není moje jediná kamarádka. Znám se ještě s Míšou a Natašou.
Další část třídy zabírají ty holky, které jsou rády středem pozornosti. Například Kateřina nebo Andula. Jsou to "menší" nány, které naprosto "lovujou" lůzovou balvicku. Muck!
Pak je tam zbytek kluků. Nejlepší je, že každej z nich je jinej, což je fakt sexy. Teda alespoň nám holkám to tak přijde.
No a nakonec dvě nejlepší kamarádky, které se od sebe nehnou a všechny kolem sebe posuzují za naprosto rozdílné. Protože ony jsou nejvíc crazy a nejvíc cool. A potom dvě samotářky, o kterých člověk někdy ani neví, že existují.
Na ten zájezd se už těším. Pojedeme někam do přírody a budeme se učit v ní žít. Máma s tátou mi to dovolili a já se už vážně nesmírně těším. Už mám i sbaleno, což mi připomnělo, abych si nezapomněla kartáček na zuby a tři flašky vody, protože z potoku pít nebudu.
"Žiješ?" klepe do mě Abi a já jen kývnu hlavou. Mezitím co vám to tu vyprávím, skončilo vyučování a já jsem se jako obvykle zasnila. Stává se mi to často.
Možná, že byste chtěli vědět i něco o mně, ne? Já vím, že nechcete, ale stejně vám to povím. Jmenuji se Nikola a je mi už dvanáct. Narodila jsem se 1. Září v 00:20, dobré, že? Rodiče chtěli, abych šla do staršího ročníku, ale já to zapřela a udělala jsem dobře. Aspoň doufám. Mám zelené oči a černé dlouhé vlasy, které naprosto zbožňuju, a všichni mi říkají, jak jsou hezké. Češu si je ve všech volných chvilkách. Když se nudím, když jsem sama doma a už nevím, co mám dělat a tak dále.
Žiju ve městě, které má 35 000 obyvatel v bytě. Sourozence nemám a ani mi to nevadí. Když vidím, jak se kamarádky trápí s šestiletými sourozenci, tak mě to moc neláká, ale až vyrostu, tak mi nebude vadit, když budu mít mladšího brášku, protože budu studovat, a tak na něj nebudu mít moc čas.
"Jdeš na oběd?" ptá se mě Filip.
"Jo, určitě," kývnu mu.
S Filipem se znám už hodně dlouho. Naše mamky jsou nejlepší kamarádky a tak jsme si vcelku blízcí. Nějací lidé to nechápou a tvrdí, že máme spolu "milostný poměr", což není pravda, protože já nechci mít s nikým "milostný poměr".
Stejným krokem jsme šli ještě s Abi do jídelny, která je hned vedle školy, a ve které se jídla naštěstí přežít dají. Nějací lidé si ale pořád stěžují, jak jsou tam ty kuchařky divný.
"Nevíš, kde je dnes Nataša?" zeptala jsem se Filipa.
"No nevím, ale včera jsem ji slyšel, jak říkala Míši, že musí jít. No ehm…na gynekologii?"
Abi se nechápavě podívala. "Tak mladá?" a zamávala na chlapce z vedlejšího chodníku.
"Znáte se?" zajímalo mě.
"Ne, akorát se mi líbí," reagovala Alžběta na mou otázku takto. Já jsem ani překvapená nebyla, protože toto dělala dennodenně.
Myslím si, že moje nejlepší kamarádka není moc přitažlivá pro kluky, čímž ji samozřejmě nechci urazit. Je to sice blondýna, ale oči má takové šedé a obléká se někdy i dost ulítle. Myslím si, že holky, jako jsou Andula s Katkou, vypadají díky svým oblečkům lépe než Abi. Ale proč se tím zabývat, na vzhledu přeci moc nezáleží, jak všichni tvrdí.
U stolu v jídelně jsem jako vždy mlčela. Filip si mě občas měřil pohledem, ale já to moc nevnímala, přemýšlela jsem nad celým tím zájezdem, který bude už za tři dny. Bůh ví, jaké vymoženosti tam budeme dělat a jestli s tím budou všichni souhlasit. Prej tam s náma pojede ještě nějaký učitel. Že by fyzikář? Ne, moc starý. Matikář? Ne, málo fyzicky, no fyzicky, prostě by to nezvlád. A co kdyby s náma jel ten druhej matikář? Ten krásnej, s těma vymakanýma svalama. Ještě k tomu je i vcelku mladý…
Mé snění o tomto učiteli překazila Abi, když odsunula židli a rozloučila se s námi a plnou pusou brynzových halušek.
S Filipem jsme odešli chvíli po ní. Byla jsem zase zamlklá, což pro nikoho nebyla novina. Filip mě po chvíli cesty opustil a já šla úzkou uličkou k naší bytovce.
Hned jak jsem vešla do bytu, zamířila jsem do naší vcelku velké koupelny, u vany jsem sebrala černý kartáč na vlasy, který mám už několik těch let a začala jsem se česat. Ani nevím proč, ale česala jsem se několik minut, úplně zamlklá a potom mě napadlo, že bych se mohla začít učit na ten zpropadenej test do angličtiny.
Ještě pořád s kartáčem v ruce jsem si sedla ke stolu, jednou rukou jsem rozepnula tašku a vydělala z ní učebnici. Najednou zazvonil telefon, byla to Abi.
"Rodiče mi ten zájezd dovolili!" bylo znát z hlasu její nadšení.
"To je dobře," řekla jsem sklesle.
"Proč se taky neraduješ!" naštvala se Alžběta a tipnutím ukončila náš hovor.
Oči jsem dala v sloup a otevřela učebnici, kde byla slovíčka. Nuceně jsem si seznam přečetla a učila jsem se ho nazpaměť.

Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel-31.12.2010 - druhá část

13. října 2011 v 19:00 | KráTerka |  Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel
Pokračování minulého Silvestra. Ještě bude i třetí část. :) Předchozí díly TADY!


"Mamí!" přiběhla jsem k ní. "Nemůže jít Claire na chvíli k nám?"

"Ale vždyť jste se viděly před chvílí," zavrtěla hlavou máma a při tom krájela rohlík.

"Jo, ale víš, nedopadlo to moc dobře," vysvětlila jsem jí. "Prosím," snažila jsem se o psí oči.

"Tak dobře," souhlasila máma. "Ale maximálně do devíti."

Opět jsem vyhrála. :D

"V tom případě volám Dennymu!" ozval se z vrchního patra Rodrickův hlas.

"Přiveď tedy i Dennyho," usmála se máma. "Třeba bude zábava."

Bratrův kámoš Denny je vážně trochu zvláštní kluk. Je to kluk, který se líbí mnoha holkám. Musím připustit, že i mě. Občas se ale chová dost uhozeně. Jako hodně uhozeně. To má asi od mého bratra. Před prázdninami jsem ho potkala na ulici a on se mě zeptal:



Divný… A přitom dělá oči na každou druhou holku ve městě. Dokonce dělal oči i na mou babičku. Říkám, že je zvláštní, ale i přesto se mi líbí. Přemýšlím, jestli nejsem divná já, ale to můžu vyloučit přece… :D

Denny přišel za několik málo minut, ale Claire asi až za půl hodiny. Vyparádila se. Na rtech se jí třpytil rudý lesk. Měla napudrovanou tvář a řasy jí opticky zvětšovala nová řasenka, kterou nikdo ze třídy ještě nikde nesehnal. Nechápala jsem to.



"Tak co budeme dělat?" zeptala se mě. Já ale na ni pořád koukala, co se jí to stalo.

"Haló!" zamávala mi rukou před obličejem. "Co kdybychom šly za tvým bráchou do pokoje?"

"Bratr tam má Dennyho," vzpamatovala jsem se.

"To nevadí," vyběhla po schodech nahoru.

Kluky jsme zastihly v té nejnevhodnější chvíli. Byli k nám otočení zády. Bratr hladil Dennyho po zádech a povzbuzoval ho slovy: "No tak! To dokážeš! To bude v pohodě! Už se nemůžu dočkat!" při čemž Denny vydával vzdechy mnoha druhů.




12.10.2011-Ahoj prďoši.

12. října 2011 v 18:59 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Lidi, já jsem tak šťastná. Ou! Tak šťastná! :) Ideál mého života jsem si představovala úplně jinak, ale tohle vážně nemá chybu a dnes dneska to VZtko. A to k tomu štěstí nepotřebuju žádného kluka jako "kluka", ale několik bezva lidí. Rodina, lidi, bez kterých by to nešlo (2 kluci :D) a kocour. :) Pane jo, já nic víc nepotřebuju než ty naše výtlemy, prostě všechno... A teď ještě budu slavit narozky, na který se nehorázně těším, protože holky a čokoláda a to všechno... Nemám žádný důvod, pproč bych teď měla být nešťastná, stačí pětiminutový smích a hned je vám o poznání lépe. :)
Třeba dneska jsme hráli ve VZtku co máš rád z prasete. Kdo neví jak se to hraje, ten neví prostě a nebude to chápat. :D A. měla rypáček a D. ocásek a teď jsem se Dominika ptala na jednu úchylnou otázku a on místo ocásek odpověděl vojáci. :D Nevím, jak na to přišel, ale stálo to za moc. Potom jsme si všímali, jak se k sobě naši dva spolužáci překvapivě mají. :D (kluci) No a potom nás to přestalo bavit, a tak jsme se zpátky vrátili k praseti a dávali jsme si navzájem otázky, přičemž všichni měli odpovídat ocásek. A teď D. řekl: Co má BD nejradši? A já takovej výtlem. :D No A. o to zčásti přišla, poněvadž byla na záchodě. A na závěr jsme začali s naším: Jsem BD. Bdbdbdbd. :D
Zítřek bude bombovej, absolutně! :)))) Žádná písemka ani zkoušení. Nic! :) Doufám teda, ale musím zaklepat. ;)

KráTerka

Moje animka! Nekopíruj, jinak dostaneš za uši! :D Najdu si Tě! :P

PS-Chtěla bych začít zveřejňovávat moje další povídky. Oko a Zelektrizovanou. Zelektrizovaná je už starší, Oko novější. Začnu zveřejňovávat Zelektrizovanou a to každé úterý a pátek! Ve středu tu hodlám mívat věci, co jsem vyrobila, nakreslila, neděli nechám mým zapisků. Zbývá pondělí a sobota, to budu dělat, co chci. :D


11.10.2011-Já jsem tak šťastná! :)

11. října 2011 v 18:41 | KráTerka |  Já a moje zážitky
No tož to nejde se vám neozvat zvlášť, když byl dneska tak bezva den! :D Z matiky jednička a k tomu nakreslenej kašpárek. Měla jsem vše dobře. Nevím, jak to měl spolužák, ale měl taky jedničku, ale bez kašpárka. :D :D :D A potom z češtinu jednička s hvězdičkou! :D Já jsem úplně hafozně šťastná. Já nevím proč, ale mám pořád chuť se smát! Jééé! :D
Jo, lidi zase jsem něco dopsala. :D Já vím, jsem s tím děsná, ale... zveřejním to. Jmenuje se to Oko a má to asi 10 200 slov, takže nic dlouhýho, ale když má člověk nápad, tak ho přece musím využít. :)
Jo a v houslích se mim taky docela dařilo, i když jsem moc netrénovala. :D
Já vás tak miluju a v pátek M-klub, v sobotu mám svátek, v nedělu slavím s kámoškama a v pondělí oficiální narozky! :) Bye, bye! :)
(Nikdy nezapomenu, jak při mých sedmých narozeninách mi rodiče popřáli již nad ránem. To bylo tak kouzelný a pořád si pamatuju to tričko s kočkou, co jsem tenkrát dostala!)

Jaksi moc rzřehtaná KráTerka


Tipy na detektivky!

11. října 2011 v 18:00 | KráTerka |  Mé názory na filmy
Proč se občas nekouknout na nějakou tu detektivku, u které jsme napětí a snažíme se odhalit identitu vraha. Občas se i bojíme, já někdy zažívám takové šoky, no radši nic... :D

Já jsem se rozhodla podělit se s váma o několik těch detektivních seriálů, které sleduji, ale většina budou Poirotovky. :D Ale nezačneme jimi...

Jako první bych vám doporučila Vraždy v Midsomeru. Nejlepší díl, který jsem kdy viděla, byl díl s názvem Šílená Moly. Tato detektivka mě doopravdy oslovila a byla určitě nejlepší z Midsomerek, které jsem kdy viděla!


Sledovala jsem i Julii Lecautovou. Já nevím, jak se ty díly jmenujou, u těchto detektivek si to vážně nepamatuju, ale Julie Lescautová mě v poslední době tolik nebere, i když nudná rozhodně není.

No a nakonec přicházíme k mým oblíbený Poirotovkám! Já se na tyto detektivky můžu koukat znova a znova a znova, nehorázně mě baví! Tady vám nepíšu seznam které bych vám doporuila, protože je jich opravdu mnoho. Není to seřazeno od nejlepšího k nejhoršímu.

-Vraždy podle abecedy
-Vražda v Mezopotámii
-Zlo pod sluncem
-Smrt na Nilu
-Vražda v Orient expresu
-Karty na stole
-Kočka mezi holuby
-Tragédie o třech jednáních
-Pět malých prasátek

Nesmíme samozřejmě zapomenout ani na slečnu Marplovou, kterou taktéž stvořila Agatha Christie. U těchto sériích se mi nejvíce líbil síl s názvem Nemesis.


Toť moje typy na detektivní večery. ;)
Zdroj obrázků: google.cz

Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel-31.12.2010

9. října 2011 v 19:00 | KráTerka |  Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel
Nejdelší z dílů, už pátý, Silvester jak ho slavila Rachel. Bohužel jsem ho musela rozložit na dvě části. Příští již ve čtvrtek v 19:00. ;) Předchozí díly TADY.

31.12.2010
Dnešní den jsem strávila částečně s mým bratrem. Máma nás dopoledne brzo probudila, abychom šli nakoupit na dnešní večer.

A když jdu nakoupit já a moje dvojče, strávíme v obchodě zhruba třikrát více času než ostatní lidé.

Dneska mám jakousi kreslící náladu, tak se podívejte, jak to obvykle vypadá…


Nejúžasnější na tom je, že já vždycky vyhraju! :D

Takže jsme tu pětistovku, co nám máma dala, protože menší peníze neměla, utratili celou. Nákup se skládal z několika balíčků brambůrků, tyčinek, dvou tabulek čokolády, salámů a sýrů a plaveckého kruhu, který měli ve výprodeji.

Bratr mi řekl, že ho s Dennym nutně potřebují na dnešní pokus.

Silvestrovské večery teda trávíme každý rok doma. Je to moje i bratrova povinnost. Mamka je vždycky na Silvestr šťastná a to je dobře. Jenom doufám, že bratr něco nevyvede. Mamka si to nezaslouží.

Máma nás pochválila, že jsme jí šli nakoupit (ani se nedivila, že jsme utratili tolik peněz) a pustila mě na dnešní koulovačku k Amandě. Jak jsem už říkala, měli tam přijít kamarádi od staršího bratra Amandy, takže jsme s Claire byly vážně natěšené, že nebudeme jediné, kdo se bude koulovat a že společnost nám budou dělat o něco vyspělejší chlapci.

Na kluky jsme čekaly asi dvacet minut. A nic. Potom dalších dvacet minut a dalších dvacet minut. Stály jsme tam jako trubky.


A potom, když se začalo stmívat, jsem řekla, že musím jít domů, abych nezmeškala večeři. Ale to jsem lhala, jenom jsem tam nechtěla dál stát jako trubka a byla mi zima. A navíc když šel někdo kolem domu Amandy, koukal se na nás, co tam děláme a proč stojíme jak trubky.

Nevím, jak dlouho tam stály ony, ale já jsem byla ráda, že jsem odešla domů do tepla. Máma mi hned uvařila teplý čaj a já si pustila film.

Asi za půl hodiny mi zavolala Claire. Prý si to s Amandou ve škole hezky vyříká a nebude brát do konce prázdnin její telefonáty. Pak se mě zeptala, jestli nechci ven. Bylo už sedm a nevěděla jsem, jestli by mě máma pustila. Ale najednou jsem dostala nápad…

8.10.2011-Víííkend! :)

8. října 2011 v 15:10 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Je super, že je víkend. :) Tento je opět takový aktivnější. V poslední době mám aktivní víkendy. Minulej byly slavnosti, předtím výlety... :) Včera u nás spala Anička doufám, že se jí u nás líbilo. :D O tom si popovídáme ještě dneska večer, protože jseme do kina na Zkaženou úču. Jsem vážně zvědavá. To bude zas volovina. :D No, uvidím... Za chvíli jedu na oslavu tetiných narozenin a v neděli jedu opět do divadla.
Ve středu jsem byla na Kráska a zvíře a musím říct, že kdyby tam nebyl Gustav, tak bych asi nudila. Bella mi přišla jako namyšlená nánynka, prostě až příliš hodná, nebyla jako ta Bella v Dysneyovce, zvíře bylo moc hlasitý, ale vcelku ušlo. Ale musím říct, že Gustav (Bellin nápadník-tak trochu debžot) byl mnohem hezčí než pronc, co se ze zvířete vyklubal...
Já nikdy nezapomenu na Sněhurku, na kterou jsem jela do MD Brno dvakrát, protože byl naprosto dokonalá! A měli jsme tenkrát napodruhé štěstí, že nám dali tu dtejnou Sněhurku a královnu, kterou hrál chlap! A to teda bylo! :D Já jsem se neskonale řehtala. :D Furt mám ten hlas v hlavě. Daší divadlo, co se mi fakt hodně líbilo bylo již na činoherní scéně a to byla Charlieova teta a panečku to byla taky legrace. Nevím jakej chlap už to byl a co byl zač, ale převléknul se za tetu svého bratra. (Nebo to byl kamarád?) No ale vím, že to byla taky bomba. :D
Tak jsem se zase rozepsala. x) Co se dá už dělat.
Lidi právě teď má návštěvnost přesáhla 6000! :D :-O Proto jsem dnes tolik komentovala blogy! :D Já na to čekala opravdu dlouho a jsem nehorázně ráda. :) I když návštěvnost není vše. ;))))

Příjemné odpoledne, KráTerka


Můj vysmátej chameleon! :D

Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel-29.12.2010

6. října 2011 v 19:00 | KráTerka |  Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel
Další. :) Minulé díly TADY. KOnečně nakupování, na které se Rachel tolik přes prázdniny těšila. :)

29.12.2010
Nemám na to, psát každý den, ani vy byste každý den nepsali a navíc se včera nic zásadního nestalo.

Dnešní nákupy jsem si bezvadně užila. Jakmile jsem se s Amandou a Claire uviděla, začaly se mě vyptávat, proč jsem nebyla bruslit. Takže jsem musela všechno vysvětlit. Skvělou společnost nám dělaly koktejly z baru vedle obchoďáku.

"Tý jo! Mít takovýho bratra. Nechtěla bych," zasmála se Claire.

"Máš štěstí, že seš sama," odfrkla Amanda. "Málem se mi stalo to co Rachel."

Claire se nevhodně uchechtla. Ta se má. Nemusí se trápit se sourozenci. Je sama. Doma si může dělávat většinou, co chce. Často k ní chodíme na návštěvy. Jejím rodičům to nevadí, nejsou většinou doma… Cestují.

"Netvrď mi," řekla Amanda, "že jsi nikdy netoužila po sourozenci."

"Ne," odsekla Claire. "A ani žádného mít nebudu. Mí rodiče vidí, jak dospívám a mám to těžší ve škole, takže bych si toho se sourozencem už moc neužila."

"Ty že dospíváš?" podívala se Amanda netaktně na její plochý hrudník.

Asi bylo dobře, že se Claire zrovna v tu chvíli Amandě nedívala do očí a dopíjela svůj koktejl. To by totiž z nákupů nic nebylo a já bych se potulovala po ochodech sama. Jak znám Claire, odešla by se vztyčenou hlavou. Amanda by začala litovat toho, co provedla a nakonec by s brekem běžela domů.

Tohle jsem si koupila: + udělala jsem vysvětlivky, proč jsou tyto věci tak CooL.


Fotky zvířátek

5. října 2011 v 18:00 | KráTerka |  Tvorba
Lidi, omlouvám se za tu kvalitu, ale miluju ty fotky! :D

Toho už jste viděli... :D

Tygří odpočinek...



Rozzlobená opička, asi půl vteřiny potom na mě zaťukala. :D

Taková opičí sváča, však proč si nedát Ondrášovku... :D

Se na mě pak naštvala! :PPP

Tak tomuto říkám opravdu elegantní kočka!!!

+ 2 bonus fotky nehodící se k tématu:

Střecha jak z hororu!!! xD

4.10.2011

4. října 2011 v 17:52 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Že bych se s vámi opět o nějaký ten zážiteček podělila??? :D Fajn, takže lapač snů fungoval 2 noci!!! Dnešní noc byla absolutně hororová, sice jsem se neprobudila zpocená, jak tomu někdy, ale neprobudila jsem se ani vysmátá a to právě chci! :D :D :D Možná, že se ptáte, jak se můžu probudit vysmátá... No já vám to kliďánko povím... Jenom poslouchejte (v tomto případě bohužel čtěte)...
Kdysi dávno, je to asi pět měsíců zpět se mi zdál jeden sen. Sen o našem učiteli... Učiteli matematiky... (Jehož teď bohužel vystřídala učitelka, jejíž způsob vysvětlování nechápou ani ty nejchytřejší holky ze třídy!) A jedna dívka si přinesla do školy krásnou blůzku, která zvětšovala prsa a zužovala pas! Páni, ta dívka vypadala velice sexy, ale bohužel si na tu blůzku dala ještě huňatý hnědý svetr, který měla na sobě celý den až do matematiky, kde jí bylo teplo, a tak si ho vyslékla. Pan učitel šel kolem ní a říkal: "Ukaž ten svetr, já si ho vyzkouším." Dívka přikývla a pan učitel si ho dal na sebe. Vypadal v něm jak huňatý medvěd. (První záchvat smíchu.) No tak si ho radši sundal a zeptal se dívky: "Ukaž, mohl bych si vyzkoušet i tu blůzku?" Dívka přikývla a sundala si ji. (Teda nevím to přeně, já to neviděla, viděla jsem až to, co se dělo potom. :D) Pan učitel si ji dal na sebe, při čemž se mu krásně zvětšil hrudníček a zužil pas...
Ten pohled stáů fakt za moc!!! Já, já to mám ještě před očima!!! :D No, nedivte se, že jsem se probudila uprostřed noci, sedla jsem si a ještě deset minut jsem se smála!!! :D Já na tento sen NIKDY, vážně NIKDY nezapomenu... :D Ne a ne a ne! :D
Ale pryč od lapače, to bych se tu mohla rozpovídat o mnoha jiných snech. Ne, to by nikdo neměl vědět! :P
No a taky jsme si dneska vybírali knížku, o které budeme mít referát. Bylo jich tam asi padesát, no a já měla to štěstí, že jsem ten seznam Dominikovi ukradla nebo spíš on nám ho s Aničkou pučil a my si taktak vybraly, než spadl do spáru paní učitelky, která ho dala jiným holkám.
No byl tam docela solidní výběr, co si budem povídat. Přemýšlela jsem o Vánoční koledě, Příhodami Toma Sayera, potom tam bylo ještě Jáma a kyvadlo, ale já si nakonec vybrala knížku Děvčátko Momo a ukradený čas od Michaela Ende, kterou vlastním už nejmíň tři roky a ještě jsem ji nepřečetla a bude mi přece pohodlnější, když budu mít knížku doma... Navíc si myslím, že bych ji za chvíli přečetla, už jednou jsem ji chtěla přečíst, ale nakonec to selhalo.
No a co se stalo potom! Dominik se na nás otočil a zeptal se nás: "A my to musíme jako číst?" a my: "No jasně!" a on že: "Ty vole, já jsem se zapsal na Pána prstenů!" a my dostaly s Aničkou takovej záchvat smíchu jako nikdy! :D
No, co vám mám ještě napsat, užijte si den a ať se vám zdají krásný sny! (Už nehodlám psávat kratší články. :D-ne, to byl ftípek)
Zítra tu bude článek s fotkami se zvířátkama, v posledních dvou týdnech jsem navštívila takovou spíše mini Zoo a Zoo v Hodoníně. :D A ve čtvrtek opět Deník Rachel, v pátek tipy na Poirotovky a vlastně detektivky. Jo, asi jo. :D
Jedna ochutnávka, pozér. :D

Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel-27.12.2011

2. října 2011 v 19:00 | KráTerka |  Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel
Po dlouhé době se opět vracím s Deníkem Rachel, který tu teď bude doopravdy bývat pravidelně! A to ve čtvrtek v 19:00 a v neděli v 19:00. První dva díly jsou již zveřejněny, můžete si je přečíst TADY!
A nyní se můžete ponořit do třetího dílu, třetího dne,... Hezké čtení a nezapomeňte se vyjádřit v komentářích!

27.12.2010
Můj noční plán se uskutečnil. Před půlnocí, když šla máma už spát, jsem se vykradla z postele a šla probudit dvojče do vedlejšího pokoje. Vypadalo to asi takto:


Potom jsem mu celý plán začala vysvětlovat a on na mě jen zíral s otevřenou hubou.

"A k čemu to bude mně?" zeptal se. Moc dobře jsem to nepochopila. Bude mu to přece k tomu, aby si mohl užívat zimních prázdnin, ne?

"Já se ale nikam nechystám," vysvětlil mi. "Chci si přečíst Romeo a Julie."

"Jsi trefenej?" zašeptala jsem. "Přes prázdniny si jen číst? Netvrď mi, že ses s Dennym nedomlouval na žádné akci."

"Jo, ale to až na Silvestr. Do té doby si budu hrát na hodného chlapečka. Stejně za všechno můžeš ty!" obvinil mě nespravedlivě.

"Já?" řekla jsem hlasitě. Pak jsem se zarazila a uvědomila si, že teď vážně není čas na hádky. Možná máma ještě nespí a právě teď nás poslouchá.

"Prosím," udělala jsem psí oči.

"Pokud už odejdeš z tohoto pokoje, souhlasím, ale teď mě nech spát!"

"Jsi zlatý," řekla jsem mu a odešla.

Dnešní den byl tedy docela psina. Na mámu to nejspíš zabralo, a tak nám tu hádku odpustila a já si pozítří můžu vyjít na nákupy! Jupí!


Jsem prostě slušná holka!

1. října 2011 v 21:15 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Já, já nevím, ale v poslední době se sama sobě začínám líbit. A to ne tím, jak vypadám, ale tím, jak se chovám. Já nevím, ale přišlo konečně období, které mi strašně dlouho chybělo. Něco přes měsíc se u mě neobjevilo a mně se po něm začalo stýskat. Nevím proč. I když toto období není příjemné, mně chybělo. Chyběla mi ta úzkost, moje úchylka, uzavření, pryč od lidí, být sama. Sama doma. Jenom já, hrnek čaje a ***. A to mi stačí.
Je fajn hodit všechno alespoň na jeden víkend za hlavu a dělat to, co chcete dělat. Neříkám, že mě do něčeho někdo nutí, to ne, ale teď je to všechno jiné. Hlavně proto, že je ve mně ta úzkost, přecitlivělost, trocha bezdůvodného smutku, ale při tomto období si dokážu věci srovnat lépe v hlavě a uvědomit si je.
Tak jako jsem si uvědomila minulost. To, o co jsem nejdřív stála a nyní už o to vůbec nestojím. Hlavně dnešní den ve mně zaznamenal různá - nevím, jak to mám nazvat snad - poznamenání? Možná, že i tak se to dá říct. No já jen vím, že mám ve světě několik mých velkých chlapů, kterých se nikdy nevzdám. Já nepotřebuju ke štěstí to, po čem holky nyní tak usilovně touží. Což je kluk a být populární. U některých jsou to nyní možná dokonce peníze, chlast či cigarety. Nevím... Mně stačí ke štěstí rodina a Microsoft office word. Miluju psaní, miluju, absolutně. Nedělala bych nic jiného, jenom psát, psát a psát. To mě nyní naplňuje a společně s rodinou mi dodává energii na dělání dalších věcí.
Nelituju, že jsem letošní "slavnosti chlastu" strávila doma a zašla si jenom na jarmark, kde jsem si koupila nádherný červený lapač snů od chlápka, který vypadal vážně jako prapodivný šaman. No, co bych k němu víc řekla. Sympaťák. :D (První smajlík v tomto článku?)
Mně je úplně jedno, jestli tento článek budete či nebudete číst, mně posloužil k vypsání se, k tomu, co bych řekla jenom málo lidem, kteří by to stejně nepochopili, protože můj styl vyjadřování vždycky pochopím jenom já. A taky doufám, že mám kliku v tom, že lidi moc nelákají dlouhé hloubavé články, takže by to mohla být teoreticky taky výhoda.
K čemu že je sakra pomlouvání? Já nesnáším pomluvy! Nechci pomlouvat, jenže si to uvědomím vždycky až pozdě. Směju se věcem, které vůbec směšné nejsou. Mám dramatické citové projevy, bez kterých bych se nepoznala, které jsou pro u mě naprosto normální. Každá maličkost dělá mě.
Kdybych mohla změnit nějaký okamžik v mé minulosti nezměnila bych nic, já bych se vrátila zpátky v čase a podívala se na nějakou děsně vtipnou situaci, asi vím, ze které oblasti bych čerpala... A budu to vědět i za pět, deset let, i když doba, kam bych se chtěla podívat, by byla úplně jiná. Pokud tento blog zůstane a články tady taky, budu to vědět, protože při každém článečku se mi vybaví něco, na co lidi, kteří to se mnou prožívali, třeba už úplně zapomněli! Nikdy nebudu litovat, že jsem potkala jednoho člověka, který mi loni, v sekundě změnil jiné vnímání různých věcí, dal mi jistý jinačí pohled na svět, z části mě změnil a to za docela krátkou dobu, když se to tak vezme... On o tom ale neví...