na Blog.cz

Já, já nevím, ale v poslední době se sama sobě začínám líbit. A to ne tím, jak vypadám, ale tím, jak se chovám. Já nevím, ale přišlo konečně období, které mi strašně dlouho chybělo. Něco přes měsíc se u mě neobjevilo a mně se po něm začalo stýskat. Nevím proč. I když toto období není příjemné, mně chybělo. Chyběla mi ta úzkost, moje úchylka, uzavření, pryč od lidí, být sama. Sama doma. Jenom já, hrnek čaje a ***. A to mi stačí.

Je fajn hodit všechno alespoň na jeden víkend za hlavu a dělat to, co chcete dělat. Neříkám, že mě do něčeho někdo nutí, to ne, ale teď je to všechno jiné. Hlavně proto, že je ve mně ta úzkost, přecitlivělost, trocha bezdůvodného smutku, ale při tomto období si dokážu věci srovnat lépe v hlavě a uvědomit si je.

Tak jako jsem si uvědomila minulost. To, o co jsem nejdřív stála a nyní už o to vůbec nestojím. Hlavně dnešní den ve mně zaznamenal různá - nevím, jak to mám nazvat snad - poznamenání? Možná, že i tak se to dá říct. No já jen vím, že mám ve světě několik mých velkých chlapů, kterých se nikdy nevzdám. Já nepotřebuju ke štěstí to, po čem holky nyní tak usilovně touží. Což je kluk a být populární. U některých jsou to nyní možná dokonce peníze, chlast či cigarety. Nevím... Mně stačí ke štěstí rodina a Microsoft office word. Miluju psaní, miluju, absolutně. Nedělala bych nic jiného, jenom psát, psát a psát. To mě nyní naplňuje a společně s rodinou mi dodává energii na dělání dalších věcí.

Nelituju, že jsem letošní "slavnosti chlastu" strávila doma a zašla si jenom na jarmark, kde jsem si koupila nádherný červený lapač snů od chlápka, který vypadal vážně jako prapodivný šaman. No, co bych k němu víc řekla. Sympaťák. :D (První smajlík v tomto článku?)

Mně je úplně jedno, jestli tento článek budete či nebudete číst, mně posloužil k vypsání se, k tomu, co bych řekla jenom málo lidem, kteří by to stejně nepochopili, protože můj styl vyjadřování vždycky pochopím jenom já. A taky doufám, že mám kliku v tom, že lidi moc nelákají dlouhé hloubavé články, takže by to mohla být teoreticky taky výhoda.

K čemu že je sakra pomlouvání? Já nesnáším pomluvy! Nechci pomlouvat, jenže si to uvědomím vždycky až pozdě. Směju se věcem, které vůbec směšné nejsou. Mám dramatické citové projevy, bez kterých bych se nepoznala, které jsou pro u mě naprosto normální. Každá maličkost dělá mě.

Kdybych mohla změnit nějaký okamžik v mé minulosti nezměnila bych nic, já bych se vrátila zpátky v čase a podívala se na nějakou děsně vtipnou situaci, asi vím, ze které oblasti bych čerpala... A budu to vědět i za pět, deset let, i když doba, kam bych se chtěla podívat, by byla úplně jiná. Pokud tento blog zůstane a články tady taky, budu to vědět, protože při každém článečku se mi vybaví něco, na co lidi, kteří to se mnou prožívali, třeba už úplně zapomněli! Nikdy nebudu litovat, že jsem potkala jednoho člověka, který mi loni, v sekundě změnil jiné vnímání různých věcí, dal mi jistý jinačí pohled na svět, z části mě změnil a to za docela krátkou dobu, když se to tak vezme... On o tom ale neví...