Pokud mě chceš kontaktovat, napiš mi na blog.kaderabek@seznam.cz !

Reklamy, které nejsou v reklamách, mažu!!!

Právě pracuji na svojí první velké detektivce!:) Myslím, že se máte něco těšit! Mezitím si můžete přečíst moje jiné povídky!:)

Listopad 2011

Dva starší nicmoc obrázky

29. listopadu 2011 v 19:57 | KráTerka |  Tvorba
Wow, jeden velký shon. Ale dopsala jsem detektivku a dočítám detektivku. :D Zítra o pauze->směr knihovna a taky závidím bratrovi, že zítra nejde do školy. U nás obsolutně nejhořší den! (středa) Zvlášť kvůli naší oblíbené choemii a taky mám stresy s fyzikou, ale to se doufám spraví... :) :D Snad... :D
Dárky absoluntě nemám, jenom dva. :D Možná tři, hodlám je jít dokoupit v pátek, ale uvidíme. :)
Jo a jenom tak mimochodem, byla jsem druhá v Pythagoriádě. Druhá se třídy! A to jsem předběhla i Kubu o jedinej bod! :) Jsem ráda, že se naše kamarádství zase upevnilo a to jenom obyčejnýma skládacíma žábama z papíru, se kterejma jsme dělali závody. Já ho mám ráda. :)
No a ještě se stala jedna věc. :D Srazila jsem se s mým a A. idolem! Máme společného! :D Och! :D Ne, jsem fakt mimo, ještě se mě táta bude ptát, co je zač. :D Traumá! :D
No a dnešní testy z amtiky a němčiny jsem napsala na dvojky, ale snad to nevadí, já jsem ok. :) Valím dočíst tu detektivku! :P :D A na blogu www.zubovy-tajuplne-prihody.blog.cz se můžete během následujích čtrnácti dní těšit na další příběh. :)
Nakonec jsem dávám dva obrázky. :) Mně se moc nelíbí. :D



Co na to říkáte? Hlasujte v anketě. :)

Oko-4. kapitola

29. listopadu 2011 v 18:00 | KráTerka |  Oko
"Viki, pojď si hlát," uslyšela jsem za zády bratrův hlas a ihned potom dotek na rameni.
"Maxi, já nevím, musím dělat na té slohovce, jinak bych šla."
Počasí se z minulého týdne velmi zlepšilo. Většina dětí musela trávit tuto chvíli na zahradě před domem. Mě bohužel zaměstnávaly školní povinnosti.
Nikdo se od pohřešovaného chlapce neztratil. Bohužel ani Nikolas se nenašel, žádné zprávy o něm nebyly. Naše máma se už o nás nebojí tolik jako předtím. Můžeme chodit ven, ale pouze s mobilním telefonem a kamarády. Pravidla pro otvírání pořád platí.
"Plosím." Bratrovu pohledu se jednoduše nedá odolat. Psí oči a v nich naprostá bezradnost a oddanost.
"Ta slohovka na chvíli počká," usmála jsem se a zavřela sešit.
Byli jsme na trávníku, co je na konci zahrady. Chvíli jsme si házeli, byla to legrace.
"Co kdybychom teď zkusili obloučky?" navrhla jsem. Bratříček s pusou roztáhnutou od ucha k uchu, přikývl.
Hodili jsme si jednou, dvakrát…a potřetí…
"To snad ne!" zařvala jsem.
Míč přeletěl přes zeď na zahradu ke Coleyertovým, když se brácha snažil o ten největší oblouček, který kdy udělal.
"A máme po balónu," dodala jsem netaktní poznámku poněkud urážlivým hlasem.
Bratr nebrečel. Alespoň jsem to neslyšela. Pouze se posadil do měkkého trávníku a zabořil obličej do svých dlaní.
Několik sekund nato se zvedl a běžel za mámou svěřit se jí. Ta z toho nadšená nebyla. Pokárala nejen bratra, ale také mě, že mám tak špatné nápady.
Max se na chvíli rozplakal. Jeho nálada se zlepšila, když mu máma vložila do dlaní bankovku na nový míč.
Koupili jsme ho ve sportovních potřebách uprostřed města. Nebyl sice tak dobrý jako náš minulý míč, ale nebyl ani k zahození.
Házeli jsme si celý zbytek odpoledne. Večer jsem si sedla s těstovinovým salátem k televizi a po několika hodinách otevřela sešit do slohu.
Napsala jsem asi dvě věty, když se rozezněl zvonek u dveří. Šla jsem k nim potichu a nenápadně se podívala kukátkem.
Stála tam stará paní se šedivými vlasy a velkým hrbem. Vážně velkým. Měla vrásčitou tvář a sytě modré oči. Celkově mi připomínala takovou tu starou babiznu z pohádek pro děti, která je trestá, šoupá do pecí a snaží se je zneškodnit.
Ale co mě zarazilo úplně nejvíc, bylo, že ta babizna držela v rukou náš míč!
"Proč neotevřeš?" objevila se vedle mě z ničeho nic máma.
"Nevím, kdo to je," zašeptala jsem a pustila ji, aby se taky podívala kukátkem.
"Vždyť drží váš míč," usmála se máma. "To bude jistě paní Coleyertová. Nečekala bych, že bude tak laskavá a míč vám přinese," otevřela dveře. "Dobrý den," pozdravila babiznu.
"Dobrej," oplatila pozdrav skřípavým hlasem. "Vaše děti hodily míč nejspíš přes naši zeď, a tak bych jim ho ráda vrátila a ráda bych je taky viděla. Omlouvám se velice, že jsem neměla příležitost zatím se s vámi seznámit," mluvila.
"Maxi!" zakřičela máma. "Však pojďte dál," vyzvala stařenu do prostorů našeho domu.
Uvedla ji do obývacího pokoje, kde jí pomohla svléci kabát a posadit se do křesla. Potom šla postavit vodu na čaj. Seděla jsem tam s paní Coleyertovou sama.
"A jakpak se jmenuješ, děvenko?" začala na mě mluvit.
"Viktorie," odpověděla jsem.
Babizna chvíli jen přikyvovala a potom mi opět položila otázku: "A jakpak se vám tu daří? Máte to tu moc pěkné," prohlížela si náš obývací pokoj sladěný do černobílé barvy.
"Není to tak zlé. Jen je těžké si zvyknout," vysvětlila jsem jí. "Už nevídáte tolik své bývalé přátele, musíte si hledat jiné, musíte si zvyknout na nové prostředí, na jiné město…"
V tu chvíli do pokoje přišel Max. "Ahoj," pozdravil a sedl si vedle mě na sedačku. "Děkuju za míš," dodal.
Chvíli jsme nemluvili, pak mě napadla otázka. "Možná, že to bude znít trochu zvláštně a netaktně, ale proč přes den nechodíte ven?"
"A to ti řekl kdo, děvče!" obořila se na mě babizna. "Lidé jsou hloupí. Člověk tak nemocný jako já je rád, že se může pohybovat po svém domě, natož aby chodil do města pro čerstvé pečivo. Mám zařízeno, že každé ráno přesně v pět hodin mám čerstvé mléko, chléb a máslo v krabici přede dveřmi."
"Aha."
Do pokoje přišla máma s tácem, na němž stály čtyři vyleštěné hrnky a konvice s čajem. Po pokoji se rozplynula vůně.
Máma nám všem nalila a pokračovala s otázkami, které jsem paní Coleyertové začala pokládat.
"Vy nebydlíte sama, že?" zajímalo mámu.
"Ach," povzdechla si paní Coleyertová. "Občas si tak připadám. Můj manžel, chudák, na vozíčku sedí, ale většinu dne prospí. Nechce chodit ven. Bojí se, že ho ostatní lidé mezi sebe nevezmou… V mládí zažil spoustu šikany, musím se o něj starat," vysvětlovala stařena dál.
Paní Coleyertová na mě nepůsobila dobrým dojmem, ale všimla jsem si, že se začala zamlouvat bratrovi. Díval se na ni a usmíval se.
"Hotně lidí si myslí, že jste špatná, já ne," podíval se na ni.
"Jsi hodný chlapec," přikyvovala bába hlavou. "Když jste mě pozvali na čaj, měla bych pozvat také já vás," dodala.
Neměla jsem z toho nějak dobrý pocit, ale bratr se na stařenu jen zasněně podíval a řekl: "Ano."
Máma se jen usmála a řekla, že to nic nebylo, ale paní Coleyertová trvala na svém. Tvrdila, že by to od ní nebylo slušné a že by jejího manžela určitě potěšilo, kdyby měl návštěvu. Všechno znělo tak snadně a věruhodně. "Co třeba zítra odpoledne?" navrhla.
"Viki má keramiku," vysvětlila mamka.
"Tak pozítří?" pokračovala dál paní Coleyertová. V jejích očích jsem viděla nutnost, touhu, zvědavost.
"To nemůžu zase já," povzdechla si máma. "Ale děti by určitě rády šly, že?"
"Samy?" vykulila jsem na mámu oči.
Paní Coleyertové se rozšířil úsměv od ucha k uchu. "Bude o děti dobře postaráno, zahrajeme si nějakou hru a večer si je můžete v pohodě vyzvednout," snažila se ujistit mámu všemi možnými způsoby.
Vůbec ale vůbec se mi to nelíbilo. Nechápala jsem mámu, jak nás může svěřit na celé odpoledne staré babizně, kterou znala pouhých deset minut, a mluvily se o ní v našem městě samé škaredé věci. Ani jedna dobrá zpráva! Možná to, že nechodí ven a radši zůstává doma. I Jana mámu varovala, ale ta si z toho asi nic nedělá a navíc ten článek v novinách o zmizení dítěte. Připadá mi zvláštní, že si máma o nás v tomto ohledu nedělá starost.
Stařena dopila šálek čaje a nemotorně se zvedla z křesla. "Tak já už půjdu, děkuji za skvělý čaj a těším se na vás pozítří, děti," mrkla na nás.
Máma paní Coleyertovou doprovodila ke dveřím. Mezitím jsem se s bratrem snažila navázat konverzaci ohledně její návštěvy.
"Ty se ke Coleyertovým těšíš?" zeptala jsem se ho.
Přikývl. "Slanda," naznačil.
"Ty si myslíš, že tam bude sranda?"
"Jo," usmál se.
Potom si mě začal podezíravě prohlížet. "Ty se netěšíš? Ploč? Paní je hlozně hodná."
Promnula jsem si rukama obličej a potom jsem mu odpověděla. "Já nevím, paní Coleyertová mi přijde velmi zvláštní a překvapuje mě, že nás tam máma pouští samotné."
"Nesmysl," zasmál se bratr a v tu chvíli přišla do pokoje máma, taky s úsměvem na rtech.
"Netušila jsem, že je paní Coleyertová tak laskavá," začala mluvit. "Všichni o ní mluví, jak je špatná, ale to není pravda! Chudák stařenka se belhala s balónem v takovém stavu až k nám, aby nám ho mohla přinést. Musím zavolat Janě," odběhla do kuchyně.
Teď jsem si v duchu řekla, že by bylo vážně dobré a užitečné hovor poslouchat, navíc ani nehrála televize. Vzala jsem si noviny, co byly na stole a dělala, že si čtu. Máma přišla s mobilem v ruce a bratr odešel pryč. Nejspíš do svého pokoje.
Mámu neštvalo, že jsem v pokoji. Sedla si do křesla a vytočila Janino číslo, jak to dělala často. Chvíli trvalo, než telefon vzala, ale jakmile tak učinila, máma zakřičela: "To bys nevěřila, co se mi stalo!" a vyprskla.
"Co se stalo, Kláro, že jsi z toho tak hotová?" uslyšela jsem Janin tichý hlas vycházející z mobilního telefonu. Šlo tomu vcelku dobře rozumět. Teď, když bylo ticho.
"Viděla jsem se s paní Coleyertovou!" vypískla máma jako malá holka. Chovala se, jako by byla před chvílí v přítomnosti nějaké známé osobnosti, ale ona jenom viděla jednu paní.
"To ale není možné. Jak se to stalo?" zajímalo Janu. A tak jí máma vylíčila celý dnešní příběh. Nějaké drobnosti si samozřejmě vymyslela, ale tak už to bývá.
"Kláro, a ty si myslíš, že je správné poslat děti k paní Coleyertové, o které se šíří takové fámy?" Janin hlas zněl velmi starostlivě.
"Fámy?" znělo překvapení v mámině hlasu. "Jsou to jen lži. Devadesát devět procent fámů jsou jen lži!"
"No ale…"
"Vím, co dělám," skočila máma své kamarádce do řeči. "Mým dětem se nic nestane!"
"No, promiň, jenom jsem tě chtěla varovat! Já bych mého Alexe ke Coleyertovým rozhodně nepustila!" Z hlasu Jany šlo poznat, že se urazila. "Ale až se tvým dětem doopravdy něco zlého stane, věz, že jsem tě varovala!"
"Panebože, jo," zakončila máma tipnutím červeného tlačítka, na němž byl zobrazený červený telefon, hovor.

Malý poseroutka

27. listopadu 2011 v 11:04 | KráTerka |  Píšu
Po pěti nebo šesti měsících píšu opět na téma týdne. No a to protože je téma spojeno s knížkami. Já mám taky samozřejmě oblíbenou knižní postavu a to je Gregory Heffley. A mám jednu takovou výhodu. :D Měli jsme napsat v češtině chrakteristiku o nějaké knižní postavě a já si vybrala právě jeho, takže zde máte tu pětistoslovní charakteristiku. :D (Omlouvám se, kratší to nešlo.)

S Gregorym Heffleym jsem se poprvé setkala na dovolené, i když je pravda, že jsem o jeho příbězích už slyšela, ale v tu chvíli jsem si je mohla konečně přečíst. A musím říct, že jsem se do knihy doopravdy začetla a přečetla ji za jeden den. (Pravda, že moc textu v ní není.) Od té doby řadím malého poseroutku do mých oblíbených literárních postav.
Již na začátku se chlapec zmiňuje, že tato kniha není deník, ale zápisky, takže nemáme očekávat žádné pocity.
Hned na první pohled se dá poznat, že Greg není silný a velký jako ostatní kluci z druhého stupně. Je malý, hubený a slabý. Jednou se rozhodl to změnit, když jim pan Underwood v listopadu v šesté třídě oznámil, že budou dělat zápas. Chtěl být totiž nejlepší. A tak mu tatínek k Vánocům nadělil činky. Greg je ale nikdy nepoužil a možná, že se válejí ve sklepě ještě teď.
Greg má rodiče, jako ostatní děti. Má taky staršího bratra Rodricka, jehož věk se pohybuje kolem osmnácti. Jeho chování je katastrofální. Hraje na kytaru v metalové skupině Wíbushná plýna, kterou jeho otec nestrpí. Dále po boku Grega můžete často vídávat jeho tříletého šibalského bratříčka Mannyho. Jeho rodiče ho milují. Greg si vždycky přál, že bude mladšímu bratrovi dělat to, co dělal Rodrick jemu, když byl ještě malý, ale nikdy se mu nenaskytla příležitost uskutečnit to. Manny vždycky, když se mu něco nelíbí, začne hlasitě řvát, a tudíž se za několik vteřin po jeho boku objeví máma a vyptává se, co se stalo.
V Gregově okolí se ale naštěstí vyskytuje jedna osoba, na které tyto vtípky může provádět a to Rowley Jefferson, Gregův nejlepší kamarád. Před několika lety se do Gregova města nastěhoval a náhodou u něj zazvonil, a protože ho bylo Gregovi trochu líto, rozhodl se, že ho vezme pod svá křídla. Někdy tohoto činu lituje, ale někdy taky ne. Rowley se sice chová jako sedmiletý kluk, ale koho jiného by poseroutka mohl porážet ve videohrách?
Mezi Gregovy zájmy patří především videohry, na kterých je závislý. Nedokáže si představit jediný den bez hraní videoher. Je taky velmi tvořivý, rád kreslí komiksy, které jsou tak trapné až jsou vtipné. Mezi jeho nejvyvedenější patří Ty brdo člobrdo nebo Kretén Creighton. Ucházel se o hlavního kreslíře komiksů, ale tento flek mu vyfoukl Rowley, který si přivlastnil jeho komiks Ty brdo člobrdo a úplně ho změnil. Tento okamžik se neobešel bez hádky, po níž spolu nemluvili několik měsíců, ale později se vše vyjasnilo a byli opět nejlepší kamarádi.
Greg chtěl být už odjakživa slavný, bohužel postupem času začal zjišťovat, že to asi nebude tak jednoduché, ale pořád se snaží. Zápisky, ne deník, si píše protože, až bude slavný, budou se ho lidi ptát na jeho minulost, a aby se nemusel těmito nudnými opakovanými dotěrnými otázkami zabývat, vloží jim do ruky několik svých zápiskových knih.
Knížky o malém poseroutkovi jsou přeložené do českého jazyka zatím čtyři, ale četla jsem, že má být pátý nebo dokonce i šestý díl, což je naprosto fantastické. Už se na něj velmi těším a jsem zvědavá, jak se příběh hlavního hrdiny bude dál vyvíjet.


P.S-Pátý díl si přeju k Ježíškovi, ale mám pocit, že už to nebude ono, ale nechám se překvapit. ;)

Oko-3. kapitola

25. listopadu 2011 v 18:00 | KráTerka |  Oko
Několik dalších dnů proběhlo v pohodě dle mého názoru. Všimla jsem si, že se na mě často v hodinách dívá náš učitel zeměpisu. Myslím, že to není dobré. Bojím se, aby si na mě nezasedl. Na zeměpis jsem absolutně tupá. Nechápu rovnoběžky, poledníky, obratníky či dokonce souřadnice! Jediné, co mi jakžtakž jde, jsou hlavní města.
"Ahoj Charlie," přišla jsem o přestávce k tomu klukovi z Anglie. Seděl na židli tak sám, zatímco se kluci bavili v jednom hloučku. Zaslechla jsem pár holčičích jmen, takže mi bylo ihned jasné téma jejich konverzace.
"Ahoj," pozdravil taky.
"Proč nejseš s klukama?" chtěla jsem vědět.
"Zdá se mi, že jsi za mnou přišla jenom proto, aby ses mohla zeptat na telefonní číslo nějakého z nich?" odsekl mi drze. To mě docela překvapilo. Nikdy jsem ho neslyšela vyjadřovat se takhle.
"Víš, co? Já se chtěla jen seznámit, myslím, že ty jsi to měl taky tenkrát těžký, ale když nemáš zájem, no tak hold nemáš zájem," otočila jsem se.
"Tak promiň, promiň," začal se omlouvat. Obrátila jsem se k němu obličejem. "No tak, posaď se," ukázal na volnou židli vedle sebe.
"Proč jsi byl hned tak drzý?" odfrkla jsem.
Zhluboka se nadechl. "Kluci se v poslední době mění. Už je přestaly bavit hry na počítači a začínají se zajímat o holky a podobný věci. Je to divný období. Teda alespoň pro mě bylo, já už ho mám naštěstí za sebou. Nechtěl bych se do něj vrátit," povídal.
Spravil si svou hnědou patku a čekal, jestli něco nepovím.
"Jsi zvláštní kluk. Kdybych byla tebou, nějak bych se mezi ty kluky narvala. Co je divnýho na tom, že dospíváš?"
"Pro mě všechno," opřel se o židličku. Jeho pohled směřoval ke klukům, kteří se vzrušeně bavili o jedné dívce z naší třídy. Petře. Moc jsem ji ještě neznala, a tak jsem nemohla posoudit, jestli je dobrá nebo špatná, ale rozhovor kluků šel z místa, kde jsem se nacházela vcelku dobře slyšet. Kdybych víc nastřežila uši, mohla bych slyšet každé slůvko, co si povídají.
Zazvonilo na hodinu.
"Tak se měj," opustila jsem Charlieho.
V dalších hodinách jsem si všimla, že po mně pokukoval. Krásným pohledem.
"Co si myslíš o Charliem?" začala Gábina naši konverzaci cestou domů. "Všimla jsem si, že sis s ním dnes povídala."
"No, já nevím," začala jsem. Cítila jsem jak mi pomalu rudnou tváře. "Je…hodný, milý, chápavý, i když občas hodně drzý…"
"Mně se líbí." Touto větou mě Gabča úplně zaskočila. Nepředpokládala jsem, že by kluk jako Charlie mohl být její typ. Asi jsem se mýlila.
"Taky mi připadá milý a hezký," pokračovala dál a potom přidala ještě několik poznatků o jeho chování, oblečení a lidech, se kterými se baví. Nic důležitého.
Říkala to všechno s takovým klidem a pohodou, jako by to bylo úplně normální. Kdybych já totiž mluvila o svém idolovi, byla bych rudá jak rajče a koktala bych při každém slově.
Jsem vážně ráda, že jsem si našla kamarádku, jako je Gábina. Jsem zvědavá, jak se náš vztah bude dál vyvíjet. I když věřím, že mě mnoha věcmi ještě dokáže překvapit.
V odpoledních hodinách se rozezněl v našem domě zvonek. Došla jsem ke dveřím a chtěla se podívat kukátkem, jenže máma byla bohužel rychlejší. Z jejího pohledu se dalo usoudit, že není zrovna dvakrát nadšená z návštěvy.
První, co mi problesklo hlavou, byli Coleyertovi. Jenže jsem to hned vzala zpátky. Nechodí ven a najednou se objeví před našimi dveřmi? Nemožné a velice málo pravděpodobné.
Když máma otevřela dveře, pochopila jsem. Stál tam táta v té nejkrásnější košili a vyžehlených kalhotách.
"Tak co, Viki?" šibalsky na mě mrknul. "Zajedem si teda na nějakej ten vejlet?"
Bez váhání jsem přikývla a zavolala na Maxe, který byl z toho nápadu a vlastně celé tatínkové návštěvy tolik nadšen jako já.
To máma se netvářila vesele, ale po dlouhém přemlouvání nám nakonec výlet povolila.
Jeli jsme na zámek, kde jsme si to užili. Už dlouho jsem nebyla na zámku. Moc se mi tam líbilo. S tátou. Začalo se mi po něm totiž před několika dny stýskat, znáte to, ne? Takže můžete usoudit, že dnešní výlet byl absolutně nejlepší!

Konec prvního dílu a vzkaz od Rachel

24. listopadu 2011 v 19:00 | KráTerka |  Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel
A skončil první díl Rachel... Na 90% můžu slibovat, že bude i druhý díl tentokrát pod názvem Školní život. Začátek mám už namyšlený. :) Chtěla bych poděkovat všem za upřímné názory k článku a hlavně za hlasování v anketě, protože to mě taky velmi ovlivňuje, takže doufám, že jste hlasovali upřímně, i když si myslím, že se najdou i tací, kteří prostě na něco klikli.
Dneska mě znova navštívila Rachel, jejíž příběhy mi byly inspirací. (Samozřejmě jsme měly schůzku kde jinde než v mí hlavě, to sem píšu pro ty slabší.) Svěřila se mi, že by byla velmi ráda, kdybych vám od ní mohla sdělit malý vzkaz, který už do příběhu nepatří, je to od ní jenom žádost a já ji samozřejmě respektuji...

"Děkuji všem, co jste si pro mé příběhy našli čas, já pevně doufám, že Terka bude pokračovat a dozvíte se toho o mně i o mém prazvláštním bratrovi mnoho dalších věcí."

Pokud zde budou nové díly, nevím, kdy se objeví, musí se k tomu ještě udělat obrázky a hromada jiných věcí. Snad začátek ledna? Nechci nic slíbit, ale myslím, že to je ten pravý čas. :)
Takže ještě nakonec děkuju všem. :)
KráTerka


23.11.2011-Všichni byli mílí (až na jednoho nejmenovaného spolužáka, který mě poslal do pr****)

23. listopadu 2011 v 19:45 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Takže matiku píšu až zítra. :) Právě teď jsem se doučila zase po hodině a půl a hodlám si jít dát kakao a krosan. (Píšu to tak, jak se to vyslovuje, no a! :P) Potom se odprchuju a můžu doufat, že konečně dopíšu další, pozor! tentokrát Martinův případ, Zuba totiž někdo unesl... ;( Tenhle díl jsem udělala hlavně kvůli bráškovi Martínkovi, který se mi svěřil, že by chtěl, aby Martin řešil nějaký případ na vlastní pěst. :)
Dneska byli ve škole všichni milí až na...je to v nadpisu článku... Myslím, že zvlášť paní učitelce Š. se po mně stýskalo. :D
Včera jsem prožila neklidnou noc a ne kvůli nějakému snu. Plakala jsem, mám v poslední době nehorázně velký strach o dědečka. ;( Ale naštěstí se kolem mě na
Taky jsem si vzpomněla na jednu větičku, která se mi během dne objevila v hlavě, je to ve smyslu: Když to nejmíň čekáme, tak to přijde. Chápete? Třeba když si přeješ auto strašně moc, myslíš na něj každý den a potom jsi tak zameprázdněna, že na svá přání nemáš ani pomyšlení, je pravděpodobnější, že se ti objeví před nosem. :)
Přidávám hromadu, hromadu fotek staré dva dny. :)

První den tam byl jen Pikaču, kterého jsem nakreslila, dojdu druhej den a hele jakejsi Tertwig na něj útočí. :D A k tomu Pikaču ještě něco říká! :D V tu chvíli jsem se smála...

Teď už vidíte, co říká. :D

Láska kouká z okna. :D

Pomóc! Marťa útočí lepačkou! :D

Bratr hrál hru na počítači a hudbu měl samozřejmě na max. A podívejte na našeho hluhýcho kocoura, který u toho pochrupoval! :D Ale na: "Miki, masíčko," najednou slyší. :D

KráTerka

PS-Držte zítra palečky na matiku! :) Jinak díky Šárko za všechny milé komentáře. ;)

22.11.2011-Půl hodinky psaní a postel

22. listopadu 2011 v 20:47 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Před hodinou a půl mě má milá maminka oznámila větu, že prý budu psát čtvrtletku, kterou jsem nepsala. Doopravdy skvělý pocit... A tak po hodině a půl šprtání, jsem spadla sem na blog vyčerpaná, ve tvářích rudách, ale na dlaních bledách, unavená, zmořená. Jo, zítra jdu po nemoci do školy. Ještě jsem volala holkám, které se mnou mají psát opravku, zda se to opravdu píše, ony mi řekly, že ne, že se ještě s učitelkou musíme domluvit, ale komu mám sakra věřit??? No aspoň mi toho na zítřek nezbývá tolik a to už je středa. Jenom tři dny ve škole a zaslouženej víkend, s nímž přijde na řadu i Popelka na ledě.
Asi se ještě na chvíli rozepíšu v mém příběhu, dokud mě mamka nepošle do postele, jinak si budu potají pod peřinou s lampičkou (i když žádnou nemám :D) číst.


Dalš z mých lásek, říkejte si, co chcete a já se jdu alespoň na několik minutek ponořit do jiného, do MÉHO světa. :) Mějte se hezky a ať se vám zítra, v nejhorší den týdne daří. ;)

KráTerka

Oko-2. kapitola

22. listopadu 2011 v 18:00 | KráTerka |  Oko
"Úspěšný den ve škole," popřála nám máma a dala mně i bratrovi pusu na tvář. "Dneska nejspíš dojdu z práce později, ale stavím se sem a donesu vám čerstvé rohlíky a sýr, abyste měli co jíst. Na večeři si můžete udělat těstoviny, opéct si k nim můžete i tu krůtí šunku, co jsem včera koupila," chrlila na nás jednu větu o jídle za druhou.
Jenom jsem přikyvovala. Máma se usmála a odešla do práce. Má delší pracovní dobu, ale je šťastná. Nevím přesně, kde pracuje, ale mám pocit, že zařizuje nějaké objednávky s květinami a jinými zahradními potřebami. Tuhle práci si našla ještě dřív, než jsme se sem nastěhovali a myslím, že udělala dobře.
Dnešní den ve škole se vcelku vydařil. Začala jsem se víc usmívat, a jak se zdálo, na spolužáky to příjemně zapůsobilo. Začal se kolem mě motat jeden kluk, co se sem přistěhoval z Anglie, jmenuje se Charlie a je moc hodný. Vlastně všichni kluci jsou ve škole hodní. Učitelé jsou příliš přísní a neústupní, takže si málokterý kluk dokáže prohodit nějakou vulgární poznámku v přítomnosti učitele.
Taky mě dnes češtinářka přesadila k jedné dívce. Jmenuje se Gabriela. Seděla s jedním klukem. Michalem. Učitelka ji ke mně dnes přesadila, protože jí připadalo, že jsem mezi ostatními spolužáky ztracená a přehlížená. Takže chtěla, abych se s někým lépe seznámila.
Naše češtinářka patří mezi ty normálnější učitele, moc hezky se na mě kouká, vždycky se usměje. Je mi ze všech učitelů nejsympatičtější. Zatím.
Ale musím říct, že sedět s Gabčou bylo vážně super. O přestávkách jsme si povídaly. Víc jsem povídala já. Zajímalo ji, kde jsme žili předtím. Nakonec jsme šly i stejným směrem domů.
Byla jsem ráda, že jsem si našla konečně někoho, s kým jsem si začala alespoň trochu rozumět. Teď už mámě nemusím lhát o kamarádech.
Když jsem došla domů, bratr už tam byl a držel v ruce noviny. Četl si je. Nikdy jsem ho neviděla číst si noviny. A navíc mě ani nenapadlo, že umí číst. Chodí teprve do první třídy a tam se teprve učí číst, ne?
"Co to čteš?" podívala jsem se mu přes rameno.
Ani se na mě neotočil a ukázal na velký titulek hned na hlavní straně našeho místního deníku:

Ztratil se chlapec! Nikdo neví kde, nikdo ho neviděl, nikdo neví proč…
A pod tím byl článek:

Včera ve večerních hodinách se ztratil chlapec Nikolas Brkočeš. Rodiče ho naposledy viděli včera doma kolem třetí hodiny odpolední. Kolem čtvrté hodiny odpolední odešel ven, pravděpodobně do předměstí a od té doby ho nikdo neviděl.
Nikolas byl třináct let starý, většina lidí o něm tvrdí, že to byl neposedný kluk a rád zkoumal něco nového. Mohlo by se mu to snad vymstít?
Jeho rodiče nám prozradili, že s ním neměli žádné rodinné problémy, i když byl neposeda. Tvrdí, že spolu vycházeli skvěle. Tímto tedy můžeme útěk z domova vyloučit.
Pokud jste viděli včera chlapce, který se podobá fotce níže, okamžitě se nám ozvěte na naši telefonní linku: 111 222 333.
Rodiče všem srdečně děkují a doufají jako my, že se jejich syn brzy vrátí zdravý a živý!
Budeme vás informovat dalšími zprávami, jakmile získáme další informace!
"Co si o tom myslíš?" zeptala jsem se bratra. Pokrčil rameny. "Nefím, svláštní."
"Jo, je to zvláštní," souhlasila jsem. "A děsivý je i to, že se nejspíš ztratil tady, v našem okolí!"
Najednou jsme uslyšeli zachrastění klíčů v hlavních dveří. Hrklo to s námi. Byli jsme úplně potichu. Slyšely jsme, jak dveře skřípou a najednou se ozval hlas. Mámin hlas.
"Děti, jste tu?" zeptala se.
"Ano, jsme tu," pořádně jsem si oddychla a šla za mámou do předsíně. "My byli tak hloupí a mysleli jsme si, že je tu někdo cizí, když máš mít dnes prodlouženou pracovní dobu," vysvětlila jsem jí.
"Určitě jste museli číst ten hrozný článek v novinách. O tom chlapci," došlo jí, když uviděla místní deník v bratrových rukou. "Já ho taky četla, a proto jsem sem přijela. Přišla jsem se ujistit, zda jste v pořádku, děti moje. A jsem ráda, že jste v pořádku, ale hlavně bych vám chtěla dát několik rad."
Já i můj bratr jsme dali oči v sloup.
"Zaprvé. Koukat se kukátkem, když někdo zazvoní. Zadruhé. I kdyby byl ten člověk známý, dorozumívat se přes dveře! Pustit sem můžete jenom svoje kamarády, mě a Janu, jinak nikoho jiného! A zatřetí. Buďte tady spolu doma v bezpečí. Bude to lepší a já budu mít o vás menší starost," pohladila nás máma po hlavách. "Já už teď musím jít, přijdu pozdě, dejte si něco dobrého," obula si opět boty a odešla zpátky za svou povinností.
Nebe se během pěti minut zatáhlo a za krátkou chvíli se spustil pořádný liják.

Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel-21.1.2011

20. listopadu 2011 v 19:00 | KráTerka |  Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel
Poslední, závěrečný díl, který se dá nazvat spíše doslovem. Byla bych ráda, kdybyste se vyjádřili v komentářích, jak se vám příběh Rachel líbil. :) Beru jakýkoli názor, ale nemám ráda vulgaritu, tak se jí prosím vyvarujte. Celá série je TADY!

21.1.2011
Dnes se u Amandy pořádala ta velká oslava, která měla být prý "bombou", a taky že byla.

Amandin dům byl plný barevných balónků a jiných veselých ozdob. A bylo tam taky dost lidí. Jako vážně dost. :D Bylo nás tam asi třicet. Pár lidí jsem neznala, ale brzy jsem se s nimi seznámila. Bylo to fajn, když jsme byly s holkama opět jedna parta.

Když nastal večer, hodně hostů odešlo. Amanda se nám svěřila, že by byla ráda, kdyby Rodrick věděl, že já i Claire to už o něm a Amandě víme.

Taky mi položil tu pitomou otázku, jak jsem na to přišla. Řekla jsem mu pravdu. Pravda totiž někdy bolí. K mému překvapení to vzal s klidem, čekala jsem, že to bude podstatně horší.

Jsem ráda, že to dopadlo tak dobře. Jsme teď všichni jedna parta. Super parta, kde se nacházejí sice dva exoti, ale to je vedlejší. :D


P. S - Musím přemluvit mámu, ať mi koupí další deník, začalo mě to bavit. :D
...Konec...

A když už jsme u toho konce, chtěli byste další díl? Vyskytoval by se tam víc Rachelin školní život, pište, pište do komentářů!

19.11.2011

19. listopadu 2011 v 15:00 | KráTerka |  Já a moje zážitky
V nynější době toho mám vcelku dost rozepsaného. Doufám, že to tu budu moci zveřenit, až to dopíšu. ;)

1) Především je to příběh, který ještě nemá název. Dobré, že? :D Mám momentálně napsáno 15 A4, nevím, kolik jich bude ve finiši. Příběh vypovídá o osmačce Rose, která se dostane na divadelní školu, kde se seznámí s prapodivnou Mimi a milým klukem Leošem. Čeká je mnoho nástrah a překážek, které ještě víc upevní a nebo naopak? jejich kamarádství.

2) Deník Rachel - školní život
Mám napsány 4 A4 zatím bez obrázků. Ty se dodělají, až se to vytiskne. Nevím, za jak dlouho to bude, především píšu již zmíněný příběh. Ale doufám, že do konce roku to bude napsané. :)

3) Zubovy tajuplné příhody
Zub a jeho synovec Martin řešící detektivní příběhy. Momentálně mám jeden a jeden komiks rozdělané a další nápad na psaný příběh v hlavě. Jsem zvědavá, kdy to dopíšu. Pokud vás příběhy Zuba zajímají, mrkněte SEM. Ale je to spíš pro mladší čtenáře, ale i tak doufám, že si to třeba i vy oblíbíte. :)

4) On
Příběh, který jsem začala psát na dovolené a teď se rozhodla, že ho trochu pozměním. Zatím to ale nevypadá růžově. Myslím, že se mi tento příběh bude psát nejlíp, když mi bude nejhůř.

A to je všechno. Doufám, že tu tyto příběhy budu moct jednou zveřejnit. :) Snad se na ně alespoň trošku těšíte a budete je později číst, ale nepředpokládám, že se tu nějaký objeví dříve než začátkem roku 2012. ;)

Oko-1. kapitola

18. listopadu 2011 v 18:00 | KráTerka |  Oko
A je tu první kapitola, co jinému k tomu napsat. Snad jen hezké čtení. :)

Bylo to zvláštní. Už na začátku. Nikdy jsem nic takového neviděla. Jakmile jsme se sem přistěhovali, všimla jsem si toho.
Stěhování je těžké, obzvlášť když se musíte loučit s tak milými lidmi, jako byli vaši přátelé. Jednoho dne máma přišla a řekla: "Musíme se odstěhovat." Později jsme s bratrem pochopili proč. Naši rodiče se rozvedli. Já ani neznám důvod. Naše domácnost byla klidná, nikdo se s nikým nehádal a najednou tohle! Táta mi moc nechybí. Soud rozhodl, že k němu nebudeme chodit, slíbil totiž, že s námi bude jezdit každý měsíc někam na víkend, ale já tomu moc nevěřím.
Máma tento dům koupila, protože byl velmi levný. Bohužel se ale nyní nacházíme padesát kilometrů od mého rodného města.
Náš dům není velký, ale zato má obrovskou zahradu. Další důvod, proč jsme se sem přestěhovali, máma miluje zahradničení. Pěstování zeleniny, zajímavé květiny, to je její šálek kávy.
Když doběhnete až nakonec naší zahrady, uvidíte vysokou zeď a uprostřed ní se nachází dveře. Zeď i dveře oddělují naši zahradu od zahrady lidí naproti v protější ulici. Ty dveře ale nejsou ledajaké. Mají tmavě zelenou barvu a místo klíčové dírky je tam oko.
Kouká se na nás a sleduje, co děláme právě na zahradě. Nikdy jsem nic takového neviděla. Asi patřilo nějaké panence, ale proč ho majitel z vedlejší zahrady dal do dveří, to netuším, ale chtěla bych to zjistit.
Když jsem mámě před několika dny naznačila, že se mi oko nelíbí a připadám si v jeho přítomnosti zvláštně, dala jen oči v sloup. Řekla mi, že nebude obtěžovat souseda z vedlejší ulice kvůli takové zbytečnosti, kterou chtějí strašit malé děti, co tu bydlí.
Chápu, proč máma nechce mluvit s našimi sousedy. Když jsme na ně chtěli zazvonit a představit se, nikdo nám neotevřel. Máma se už naštěstí seznámila s jednou hodnou paní jménem Jana a ta nám vysvětlila, že manželé Coleyertovi nikomu neotvírají a ani nevychází přes den z domu. V noci něco vždy dělávají na zahradě, nikdo neví co.
"Co když v tom domě vlastně nikdo nebydlí?" zeptala jsem se Jany.
"Ale určitě bydlí, někdy jdou z něho slyšet hrozné zvuky," řekla mi. "Pláč, naříkání, řev a v noci kopání."
"Jak to myslíš?" nechápala jsem poslední slova.
"Kopání hlíny, díry, nevím, jak lépe to mám popsat," snažila se mi to vysvětlit. "Každého zajímá, jak jejich zahrada vypadá, zda ukrývá nějaká tajemství, když je oddělena od vedlejších domů vysokou zdí."
"Byl tam někdo někdy?" zajímalo mě.
Jana zavrtěla hlavou. "Ne. Na to nemá nikdo odvahu, ale starší sousedky mluví o tom, že tam už někdo byl, prý nějaké děti, nevrátily se. Já si ovšem myslím, že to jsou jen staré, vymyšlené povídačky."
Jana mi jinak o oku a Coleyertových už nic neřekla. S mámou se bavily o sousedkách. Probíraly ženské drby.
Vyšla jsem po schodech nahoru, porozhlédnout se po mém bratrovi. V pokoji nebyl, takže bylo pravděpodobné, že je na zahradě.
Byl tam. Klečel na trávníku na konci zahrady a hrál kuličky. Doběhla jsem k němu.
Můj bratr moc nemluví. Má s řečí problémy. Jako pětiletý absolvoval mnohá logopedická vyšetření či lekce. Bohužel marně. Akorát se lépe naučil vyslovovat písmeno "S". Teď je mu sedm.
Usmála jsem se a sedla si vedle něj. Pokynul hlavou ke kuličkám, zda si s ním nezahraji a já přikývla.
Mezitím, než bratr posbíral kuličky, jsem se koukala kolem sebe. Mé oči minuly květinový záhonek, klíčící rajčata, plot, zeď, dveře, oko…
To oko se pohnulo! Ano, pohnulo se. Jakmile jsem se na něj podívala, uhnulo mi pohledem a opět sledovalo mého bratra.
"Viděl jsi to?" zašeptala jsem.
"Čo?"
"To oko," ukázala jsem na něj prstem. "Pohnulo se."
Bráška ale jen pokrčil rameny a zavrtěl hlavou zleva do prava.
Asi už vážně začínám trochu šílet. Třeba si to jen špatně vykládám. Jsem zmatená z toho, že jsem nikdy nic takového neviděla a to je vše. Za několik týdnů mi bude ukradené, jestli tu to oko je.
V noci jsem nemohla spát. Pořád jsem se převalovala. Jakmile jsem usnula, zdál se mi pořád ten samý sen. Nedokážu si na něj ale vzpomenout. Pamatuji si, že když jsem se probudila, byla jsem celá zpocená a musela si zajít do kuchyně pro sklenku vody.
Ráno mi nebylo zrovna nejlépe, ale i přesto jsem šla do nové školy. Máme to s bráškou asi kilometr pěšky. Po cestě spolu nemluvíme. Jenom jdeme. Zvykla jsem si na náš poklidný život bez jakéhokoli adrenalinu a vzrušení. Žijeme v poklidné čtvrti.
Jsem ráda, že se ke mně všichni už od začátku chovali tak přívětivě a mile. Je to malá, klidná škola. Ze spolužáků na mě nepůsobí negativní myšlenky. Zdá se mi, že si zde každý hledí svého. To je dobře.
Zatím jsem se moc se spolužáky neseznámila. Oni se se mnou snaží bavit, ale připadá mi, jako bych já nechtěla. Ale nevím proč. Děje se to proti mé vůli.
Hodně jsme se během jednoho týdne, kdy tu bydlíme, změnili. Cítím to i na bratrovi. On nejspíš nic nezaregistroval. Důležitější pro mě ale je, že je šťastný.
Ve škole bylo ticho jako v hrobě. Četla jsem pod lavicí tajně detektivku od Agathy Christie. Učitelům to bylo jedno, když viděli, že si čtu, ale zároveň si stíhám zapisovat i poznámky, pokračovali ve svém výkladu. Snad si o mně nemyslí nic zlého, to by bylo špatné. Alespoň pro mě. Oni ti učitelé taky nevypadají zrovna normálně až na několik málo výjimek. Nikdy jsem nebyla svědkem toho, že by si někdo na někoho zasedl. Kdepak. U nás byli učitelé úplně jiní.
Odpoledne jsem si znova četla. Kniha mě naprosto uchvátila. Bratr si hrál na zahradě poblíž oka. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale když jsem ho pozorovala z okna, vypadal spokojeně.
Usnula jsem brzy. Opět mě provázela ta samá noční můra. Jednu chvíli jsem myslela, že se zblázním, že spáchám sebevraždu vteřinu po probuzení. Připadala jsem si jako v transu.
Probudila jsem se, když jsem ucítila něčí ruku na mém rameni. Vyděšená jsem si sedla. Vedle postele stál bratr a kulil na mě oči.
"Máma má noční a já se bojím," vlezl za mnou do postele. Přitiskla jsem si ho k sobě. Hladila jsem ho po vláskách a on po chvíli usnul.
Jana k nám chodí čím dál častěji. Její zrzavé vlasy pozná už i křeček. Myslím si, že pro mámu je to dobré. I v práci se jí daří. Chodí domů s úsměvem na rtech a při zahradničení už nehloubá ve svých myšlenkách jako obvykle.
I bratr si našel kamaráda. Adam je taky nemluvně. Dorozumívají se gesty. Podobně jako v pravěku. Teď si ovšem jistá nejsem, jestli je to pro bratra dobré.
Jak se zdá, mojí rodině se tu líbí, já z tohoto místa ale nadšená nejsem. Tuhle se mě máma zeptala: "Vikinko, našla sis už nějaké kamarády?"
Nevěděla jsem, co říct. Kdybych řekla ANO, máma by hned chtěla onoho člověka pozvat k nám. A kdybych řekla NE, začala by mi máma hledat kamarády ona, což by byla katastrofa. Zároveň jsem nechtěla lhát, takže jsem po zdlouhavém uvažování, při němž mě máma netrpělivě sledovala, odpověděla: "No, něco se rýsuje."
To ji nejspíš potěšilo, protože šla potom zavolat Janě, aby probraly nové novinky z naší čtvrti. Klepy se tu roznáší děsně rychle, takže máma den co den volá Janě, mluví spolu pokaždé asi dvacet minut.
Říkala jsem si sama pro sebe, že je nebudu poslouchat, ale moje vůle nebyla tak silná.
Je těžké poslouchat hovor, který se ozývá jen z jedné strany s asi dvacetivteřinovými odmlkami.
Pochopila jsem, že se bavily o make-upu naší sousedky, kočce naší druhé sousedky a taky o Coleyertových, ale nevím, co důležitého se stalo, protože o tom mluvila Jana. A pak následoval ještě další rozhovor. Tentokrát o jednom bezdětném sexy muži, který bydlí o několik bloků dál.
Když už jsme u Coleyertových, chtěla bych vám povědět, co se mi včera stalo. Rozhodla jsem se, že prozkoumám oko zblízka. Došla jsem k němu. První, na co jsem se zaměřila, byla duhovka. Byla sytě modrá. Oko na mě upřeně zíralo.
Večer jsem se k němu vydala znova. Něco mě tam táhlo. V růžovém hedvábném pyžamu jsem šla vstříc…nebezpečí? Zasvítila jsem starou petrolejovou lampou na neexistující klíčovou dírku. Oko bylo zelené.
Jo, asi trochu vyšiluju, či snad přeháním? Nebo je to halucinace? Všechno je zvláštní, doufám, že této záhadě přijdu brzy na kloub.

Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel-18.1.2011

17. listopadu 2011 v 19:00 | KráTerka |  Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel
Dozvíme se předposledním díle už konečně pravdu o Amandě, Rodrickovi a Dennym? Zbytek dílů je TADY!

18.1.2011
Dneska při hodině matematiky mi to konečně docvaklo! Rozsvítilo se mi v hlavě. Mozkové buňky začaly pracovat!

A víte, co je ten geniální nápad? :D Vždyť bratr si taky píše deník! Kolikrát jsem ho s ním viděla! Tak proč se dneska tajně nevkrást do jeho pokoje a nevzít mu ho, když má v plánu na odpoledne jít s mámou nakupovat nové oblečení. Táty se bát nemusím, chodí domů pozdě.

Počkala jsem, až odešli a rychle vtrhla do bratrova pokoje. Koukala jsem se do zásuvek, na stůl, pod postel… Až pak jsem sáhla pod polštář.

Byl tam. Růžový, trochu sedřený a bylo na něm napsáno: Soukromé, ruce pryč!

Musela jsem se zasmát.

Šla jsem s deníkem do mého pokoje a začala v něm listovat. První zápis byl den, kdy jsme se ráno pohádali o lupínky a byl vystižen slovy: Sestra je blbá.

Také Rodrick si tam kreslil. Vypadala jsem jako kráva křížená se slepicí, ale doufám, že to tak nemyslel.

Byla tam zmínka i o tom, jak jsme ho s Dennym já i Claire vyrušili v tom nejméně vhodném okamžiku, dokonce i o naší koulovačce a potom to přišlo. Narazila jsem poprvé na slovo Amanda a od něj četla…

Nevím, co se stalo, ale mohu s jistotou říci, že jsem šťastný. Amanda se se mnou i Dennym začala bavit a mně se Amanda vážně líbí. Jen nevím, jak jí to mám říci. Kdyby mě odmítla, ranilo by to všechny mé city. Nevím, jak by šel život dál… A já jsem prostě citlivý chlapec! Nemohu za to, už jsem se tak narodil a Amanda… Deníčku, nikomu nic neříkej a prosím nedovol, aby si toto někdo mohl přečíst! Kdyby se to dozvěděla Rachel, nebo ta její povedená kamarádka Claire, asi bych si něco musel udělat. Nezvlád bych to. ;(

Toto byl jeden ze zápisů. Nechápala jsem to. Nechápala jsem, že je bratr až takový měkota… Nebo si píše deník jenom z legrace? Zarazil mě ještě jeden zápis a to velmi děsivý zápis plný bratrových emocí, pocitů a citů.

Milý deníčku,
Včera jsem se odhodlal pozvat Amandu ven a ona se mnou šla! Mám pocit, že se jí také líbím, ale…není to jisté, a tak jsem s ní šel ven i dnes. Došli jsme do lesa, kde se ke mně naklonila a přiložila své rty na ty mé. Projelo mnou silné zamrazení a vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, připadal jsem si tak trapně, ale nejspíš jí to nevadilo. Byl jsem šťasten, jsem šťasten. S ní ano, MILUJU JI!
Zatím náš vztah držíme v tajnosti, ví o tom jen Denny. Jsem rád, že Amanda nic neřekla svým povedeným kamarádkám.
Vím ale, že jednou budeme muset říci pravdu, jsem zvědav, jak na to ostatní lidé budou reagovat a zda to pochopí. Bojím se mé sestry, je to malá zlomyslná potvora, ale také ji mám rád.
Dokud to nebudu sám chtít, nechci, aby o mně a Amandě někdo věděl kromě Dennyho, i když on se v poslední době chová jinak. Mění se.

Netušila jsem, co mám říct. Takovej zápis do deníku bych nedokázala napsat. Překvapilo mě, jak to bratr tak kriticky píše, ale věděla jsem, že by asi nebylo dobré, se před ním o tom zmiňovat, a tak jsem raději položila knihu zpátky pod polštář.

Nechci mluvit s bratrem, ale s Amandou. Chci vědět, proč mi to nedokázala říct! Zeptám se jí ještě dnes.

Zavolala jsem jí a do telefonu jí řekla, ať k nám přijde. Okamžitě. Ptala se mě proč, ale já jí řekla jenom, že jestli to chce vědět, ať je za deset minut tady. Potom jsem volala Claire, všechno jí během minutky vylíčila a pozvala ji, ať jde taky k nám. Přišla těsně před Amandou.

"No co je?" zeptala se drze Amanda hned mezi dveřmi.

"Ty to sakramentsky dobře víš," odsekla jsem jí. "Radši se ale pojď posadit, bude se ti tak lépe říkat pravda a nebudeš tu muset stát na mrazu."

"Takže proč si nám neřekla o tobě a Rodrickovi?" začala jsem pokládat otázky, jakmile jsme se usadily do křesel.

"To seš vážně tak blbá?" řekla klidně Amanda. "Ty nevidíš, jak se na něj kouká?"

"Kdo a na koho?" nechápala jsem.

"Claire na Rodricka. Nejspíš si v něm taky našla zalíbení."

Jo, v posledních dnech mi to tak připadalo, ale to nemůže být jediný důvod.

"Mně by to nevadilo," vložila se do toho Claire. "Protože nejlepší kamarádky by si měly říkat pravdu."

Amanda zavrtěla hlavou. "Ale neměly by si ubližovat."

"Lidi by se měli smířit s tím, že pravda někdy bolí a já se s tím dokážu smířit," vyvracela Claire její důvod.

"Počkat…jak to víte?" zarazila se Amanda.

Takovou otázku jsem vážně nečekala. Zarazila mě, ale nebylo to zas tak hrozné. Dokázala jsem na to rychle reagovat.

"Pokud nám budeš slíbit, že bude všechno jako dřív, tak ti to povím," kladla jsem podmínky.

"A co já a Rodrick?" zašeptala.

"To je na tobě, do tvých vztahů se nehodlám plést, ostatně je to tvoje rozhodnutí. Claire je na vztahy větší odborník. Záleží mi jenom na tom, že na nákupy nebo ven budeme chodit zase my tři," vysvětlila jsem jí.

Amanda se najednou rozbrečela, vstala, přešla k nám a objala nás.

"Holky, ani nevíte, jak budu ráda," tiskla nás pevně.


Nakonec jsem jí nemusela sdělovat, jak jsem se o jejich vztahu dozvěděla, ale myslím, že Amanda to ví.

Dotazy

16. listopadu 2011 v 18:00 | KráTerka |  Blog
Teď je velmi populární formspring, ale ten já mít nechci. :P Takže sem dávám článek na dotazy, které budu postupně zveřejňovat ve článcích minimálně po pěti.

Pokud chceš, tak mi napiš otázku ohledně mě nebo ohledně mého blogu!


Hranatý přívěšek

16. listopadu 2011 v 16:00 | KráTerka |  Tvorba
Mám hodně nafocených přívěsků a dneska se vám pochlubím s tímto. :D Je obyčejný, hranatý, ale já myslím, že se vyved. :) Jinak jsem momentálně nemocná. :( Jen co mi sundali dlážku, už jsem zase doma a nemůžu do kroužků. :(




Líbí? Nelíbí? ;)

Info-oko

15. listopadu 2011 v 18:00 | KráTerka |  Oko
Inspiraci k tomuto příběhu jsem hledala docela dost dlouho a přitom ji měla na očích. Vede k tomu dlouhý příběh. A tak z toho vznikla povídka o desetitisících slovech rozdělena do několika kapitol.
Rozhodně to není procházka růžovým sadem, oproti Deníku Rachel je to mimořádně tvrdé, i když v v příběhu není žádná smrt. Chtěla jsem tohoto nápadu využít a něco sepsat, ale netušila jsem, že se z toho nakonec vyklube toto.
Ale i přesto to sem dávám. Nechci aby se to nacházelo pouze jako dokument v mém počítači a přečetlo si to jenom několik kamarádek.
Budu to zde zveřejňovat v tu dobu, v jakou jsem zveřejňovala Zelektrizovanou. Jo a mimochodem, bude to bez obrázků. :D

První kapitola tu bude v pátek v 18:00!

(obrázek: google.cz)

Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel-17.1.2011

13. listopadu 2011 v 19:00 | KráTerka |  Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel
Další, teď již patnáctý díl, bohužel se blížíme již pomalu ke konci. :( Další a předchozí díly najdete TU!

17.1.2011
Jakmile jsme dneska s Claire vstoupily do třídy, uviděly jsme Amandu, jak se kamarádíčkuje s mým bratrem. Denny seděl sám v lavici. Vypadal opravdu zdrceně.

"Co je?" přišla jsem k němu.

"Máš hnusnýho bratr," odsekl mi.

"A proto, že mám hnusnýho bratra, musíš být hnusný na mě a já na tebe?"

"Promiň," omluvil se. "Páteční noc nedopadla zrovna nejlíp a jak jste nejspíš s Claire zpozorovaly, Amanda má jistý zájem o tvého bratra."

"Děláš si srandu?" zeptala jsem se překvapeně. Claire jenom kulila oči a poslouchala.

"No netvrď, že to nevidíš… Sedni si," pokynul hlavou směrem k volné židli vedle něj.

"Já to nechápu. Kdo by co mohl vidět na mým bratrovi?" sedla jsem si vedle něj. Claire už nebavilo nás poslouchat, a tak odešla.

"I Elizabeth Fletchrová z něj nemůže spustit oči," pokynul hlavou k naší spolužačce.

"Jo, ale tomu se ani nedivím," uchechtla jsem se.

Elizabeth je toto:


Už chápete, proč jsem se nedivila? :D

"Neboj, pokusím se z bratra něco vymámit," mrkla jsem a odešla za Claire, která se na chodbě bavila právě s Elizabeth.

Po několika sekundách k nám přišla Amanda a dala nám pozvánku na její třinácté narozeniny. Řekla nám, ať určitě přijdeme, že se na nás moc těší a prý to bude bomba.

No, mně víc jako bomba připadalo, že nás pozvala. Prvně se mi tam jít nechtělo, ale jakmile Claire začala jásat, nemohla jsem nic jiného, než přikývnout, že nejspíš přijdu.

Odpoledne jsem se s bratrem pokusila navázat konverzaci, několikrát. Jakmile jsem ale začala mluvit o Amandě nebo Dennym, řekl, že musí na záchod anebo že slyší, jak mu zvoní telefon. Samozřejmě nic slyšet nebylo.

Vážně nevím, co je s nimi! A vím, že to musím zjistit! Jo a mimochodem, taky už mě napadla tamta možnost, ale přijde mi to až moc nechutný a věřím, že Amanda by mi něco řekla, i když v poslední době mi neříká nic.

Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel-16.1.2011

10. listopadu 2011 v 19:00 | KráTerka |  Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel
Co se dělo po páteční noci? Další díly TADY!

16.1.2011
Dnešní ráno jsem zahájila mými oblíbenými čokoládovými lupínky. Byla jsem ještě unavená z páteční noci. Pro bratra ten výlet do lesa asi moc dobře nedopadl, protože ráno jsem Dennyho vůbec nezahlédla. Nejspíš se něco zvrtlo a on odešel domů.

"Myslíš si, že Denny je dobrý kamarád?" začala máma při snídani mluvit na Rodricka.

"Že pochybuješ," odpověděl jí.

"No někdy se chová vážně zvláštně," pokračovala dál.

"Hele, mami," zvýšil hlas Rodrick. "Ty sama říkáš, že nám velmi brzy nastane období velkých změn. Třeba to u Dennyho už začalo…"

"Já si nemyslím, že je Denny špatný chlapec, ale někdy se chová vážně zvláštně. Třeba včera mě ráno nepřišel ani pozdravit a prostě zmizel… Nechtěl by sis třeba najít podobné kamarády, jako má tady Rachel? Claire je třeba velmi milá dívka, hodná, ohleduplná, spolehlivá a hlavně normální, i když si myslím, že se na svůj věk ještě líčit nemusí," mluvila máma.

"Ale nevypadá zas tak špatně," vložila jsem se do hovoru.

"Ty o tom ani nemluv!" okřikla mě máma. "Dokázala bys klidně vyběhnout na ulici neupravená."

"No a co? Všichni učitelé i ty i táta do nás hustíte, ať jsme sví. A já jsem svá a myslím, že Denny taky," bránila jsem se a bratrova kamaráda taky.

"Ale není normální…," zarazila se máma. "Už o tom nebudeme mluvit. Prostě bych byla ráda, kdyby sis našel nové kamarády."

Nechtějte vědět, co se dělo potom. :D


A potom v obýváku… :D


Po obědě u nás zazvonila paní Midlfortová. Prý toho lupiče už našli. Byla to slečna Oppendejrová z protějšího domu.

Ani nám neřekla důvod krádeže a už to běžela říct dalším sousedkám.

"Aspoň máme klid," oddechla si máma.

10.11.2011-Landa jede! :D

10. listopadu 2011 v 15:16 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Nevím, jestli jsem o tom už nemlela, ale včera jsem byla na Landovi a bylo to fakt boží! Moc jsem z toho byla nadšená, akorát ta hromada lidí mě dost děsila! :D No každopádně chci jít příště stát a to hezky dopředu k pódiu. :) Vážně to bylo skvělý, bomba, supermňamózní. :D
Jako nevím, jestli víte, kdo je Daniel Landa, ale podle mě byste měli vědět, kdo to je, poněvadž patří mezi nejlepší interprety tady u nás, dle mého názoru. :)


8.11.2011-Lidi vidí a slyší to, co vidět a slyšet chtějí ;)

8. listopadu 2011 v 19:39 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Není to dávno, co jsem si prohlížela staré články a staré blogy. Ano, opravdu jich bylo víc, ale tento jsem založila jako první. :D Na jednom jsem dokonce psala, jak jsou úžasný dvě holky a teď spolu promluvíme dvě slova za uherskej rok. No jo, tak už to bývá a taky mě za týden čekají konzultační odpoledne, to zas bude něco. :D No doufám, že si učitelé zase něco nevymyslí, jak to tomu u mě šasto bývá. :-/ Protože oni vidí a slyší to, co vidět a slyšet chtějí jak je to u všech až na pár učitelů. Taková paní učitelka J., kterou jsem neměla ráda, jsem si v poslední době nesmírně oblíbila a doufám, že já jí sympatická taky jsem. To v šestce mým rodičům učitelé namluvili, že jsem s jedním klukem ze třídy nejlepší kamarádka, ba dokonce, jestli s ním nemám vztah... :D No doufám, že tento rok se to nestane. :D
Zítra dva testy, no snad je zvládnu dobře. :D Na jedna, samozřejmě. :D
A teď jsu hrát ztracený města. :)

KráTerka


Naprosto nesmyslný obrázek, co jsem potřebovala na hogwarts.cz, nevím, proč jsem ho sem dala. :D Líbí se mi ta halena. :D Zmijozelská! ;)

Zelektrizovaná - 8. kapitola

8. listopadu 2011 v 18:00 | KráTerka |  Zelektrizovaná
Já už nic víc nechci. Ať už je konec…
Fuj! Co to tu tak smrdí! Takhle to smrdí přece v...nemocnici???
Otevřela jsem v mžiku oči a chtěla jsem se ihned rozhlížet. Jenže…nemohu se pohnout. Hlava i noha mě ukrutně bolí.
"Sem vzhůru," zamumlala jsem ztěžka.
Někdo ke mně přiběhl. Byla to neznámá osoba s rouškou na tváři. Nejspíš nějaká sestřička. Koukala se na mě svýma černýma očima.
"Pane doktore!" zavolala a pořád ze mě nespouštěla oči.
Doktor byl u mé postele v cuku letu. "Jak je ti?" zeptal se mne.
"Zle," odpověděla jsem mu.
"Ještě se prospi!" přikázal mi.
"Jenomže mně se nechce spát!" vykřikla jsem spontánně. "Chci vidět Abi a Filipa a ostatní," naříkala jsem.
Pan doktor se na mě ne moc dobrácky podíval, ale pomohl mi sednout si.
"Proč tu vlastně jsem?" zajímalo mě.
Byla jsem v nemocnici - to mi bylo jasné. Na pokoji byla ještě jedna postel, ve které ležel muž. Absolutně mě nezajímal.
Pan doktor si přisunul židli k mé posteli a řekl mi: "Rozbila sis hlavu, tak jsme ti ji museli zašít a taky máš zlomenou nohu. Jsi hodně unavená a vyčerpaná, měla bys spát. Nebudeme tě rušit."
"Ale já nejsem unavená!" zaskuhrala jsem. Kruci, to ten doktor neumí poslouchat a furt žvástá to svoje?
"Já chci, aby tu byl někdo se mnou," přiznala jsem. "Není tu máma?"
Pan doktor se na mě šibalsky usmál. "Hned ji zavolám," zašeptal.
Připadalo mi to jako hodina, než se máma u mojí bílé postele na kolečkách objevila. Pohladila mě po vláskách.
"Jsem ráda, že jsi v pořádku," řekla.
"Co se to stalo?" Tuto otázku jsem si nedokázala odpustit.
"Rozbila sis hlavu a zlomila levou nohu. Spolužáci tě našli, jak krvácíš a společně s panem učitelem matematiky Praskačem tě sem odvezli."
"Co se mu stalo? A kde je?"
"Leží hned tady vedle. Taky měl rozbitou hlavu, ale abyste na tom nebyli stejně, měl místo nohy zlomenou ruku."
Mámina slova zněla tak laskavě. Kdyby mi tohle říkal pan doktor, nejspíš bych vyskočila z postele a šla se na pana učitele podívat. Teď se mi ale najednou chtělo spát…
Máma se na mě pořád dívala, když ale zpozorovala, že jsem si zívla, opustila mě a já zase usnula…
Páni! Jak dlouho jsem to spala???
Probudila jsem se v noci. Chtělo se mi na záchod, ale jak se mám zvadnout?
"Sestři!" zašeptala jsem do tmy.
Netrvalo to snad ani pět sekund a sestřička stála u mé postele. "Nevím, jak mám vstát. Potřebuji nutně na wé cé," vysvětlila jsem jí.
Ona se jen usmála, odpojila ze mě ty všelijaké přístroje a pomohla mi zvednout se. Na záchod, který byl jen kousek od toho pokoje, jsem doskákala po jedné noze sama.
Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, tvář mi zkameněla hrůzou.
Kde mám můj pramínek vlasů? Všimla jsem si zašité kůže. Moje nádherné milované vlasy na ní nebyly. Vypadalo to otřesně. Na sobě jsem měla moje hedvábné pyžamo, takže mě někdo musel ve spaní převléknout. Doufám, že to byla sestra.
Obličej jsem si opláchla, abych byla krásnější a svěžejší, i když mi to nejspíš vůbec nepomohlo a šla jsem si zase lehnout.
"Tak a teď už spi," přikryla mě sestra.
Já jsem ale protestovala. "Mně se nechce spát! Nemůžu dělat něco jiného?"
Slečna chvíli váhala, ale nakonec mi rozsvítila lampičku a podala mi do ruky knížku, kterou mi máma nejspíš vydělala z kufru, abych se tu nenudila.
Napínavé příběhy Fífy a Hopa, přečetla jsem si opět na barevné vazbě a začetla se do kapitoly, kdy měli sourozenci jet na víkend k tátovi. Četla jsem pomalu, užívala jsem si to. Užívala jsem si ten báječný klid, který tu byl.

"Ať se už probudí," uslyšela jsem hlas Michaely. Ano, pořád to je Michaela!
Chtě nechtě jsem oči otevřela. Postel obklopovalo sedm lidí. Máma, Michaela, Nataša, Abi, pan doktor, nějaký úplně neznámý pán a…Filip. To on byl ten, kdo teď mou ruku pustil.
"Ahoj všichni," pozdravila jsem je a snažila si sednout. Hbitá sestra, která se vždycky točila kolem mě, když jsem něco potřebovala, mi pomohla zvednout se.
"Proč jste sem přišli?" zeptala jsem se jich.
"Chtěli jsme tě vidět!" vykřikla hned Nataša. "A taky pan doktor i pan psycholog chtějí vědět, co se všechno stalo a nějak tuto záhadu rozlousknout."
"Jakou záhadu?" byla jsem ohromena. "Vždyť to bylo naprosté drama!"
"Niki, klid," pohladila mě máma po hlavě. "Tví kamarádi mají pravdu. Musíš nám povyprávět vše, co si pamatuješ a pak uvidíme."
Pan doktor si mě začal měřit pohledem. "Tady tvoje kamarádka Alžběta mi vyprávěla, že to všechno začalo nějakou párty nebo co."
"Jo asi jo… Ale já jí vážně nechtěla ublížit! To samo!" bránila jsem se, ale jak se zdálo, pan doktor nevěřil ani jednomu mému slovu.
"Dál," vyzval mě.
Dál? To mám mluvit o Abi? Asi mi nic jiného nezbývá.
"No a ten další večer Abi…no…byla…divoká!" Vůbec jsem netušila, jak jinak to mám říct.
"No a pak mě odvlekla do lesa, kde byl svázaný Filip, že jo?" podívala jsem se na něj.
Filip sklopil hlavu. "Promiň, že to říkám, ale já si pamatuji jenom to, jak jsme spolu utekli. To co bylo předtím, se mi vykouřilo z hlavy."
Byla jsem v šoku. Musí lhát. "Nelži!" vykřikla jsem na něj.
On na to ale nereagoval. Bylo mu to nejspíš u…vy víte čeho.
"Popiš mi vyděšenou Abi," vyzval mě pán, který byl asi psycholog, jak řekla Nataša.
Já jsem se na Abi musela podívat. Musela jsem vidět její vraždící pohled, ale ona byla v klidu. Jako by jí vůbec nevadilo, že o ní mluvím, jako by to nebyla pravda, ale i přesto jsem ji musela popsat.
"No, ona byla vysoká a mluvila strašně hlubokým hlasem, šla z ní hrůza. Teda já jsem se bála hodně. Jo, a abych nezapomněla - slintala."
"Ale pamatuješ, když jsme byli na pokoji?" začala konečně mluvit Michaela a já přikývla. "Hádali jste se, žes jí řekla Alžběto. Měla už tam hluboký hlas?"
"Jo, měla. Však jste to slyšely, že jo?"
Michaela sklopila hlavu. "Promiň, ale Abi mluvila naprosto normálně. To ty jsi vypadala spíš strašidelně a úplně vynervovaně."
"Já?" byla jsem překvapena. "Vždyť ona je to monstrum, který zabilo Sašu! A to jen kvůli žárlivosti!"
"Uklidni se," řekl mi Filip a já ho poslechla. Zhluboka jsem dýchala. To nemůže být pravda! Nemůže, nemůže, nemůže! Všichni jsou proti mně!
"Asi mi nebudete věřit, když vám řeknu, že za to všechno můžou moje vlasy, že?"
Tento detail to všechno zakončil a všechno ještě zhoršil.
Pan psycholog mi řekl: "Ano, tvoje máma nám už o tomto povídala. S panem doktorem jsme dospěli k názoru, že bude nejlepší, když tě prostě ostříháme."
Tohle mě úplně vyděsilo. "To nemůžete! Nemáte k tomu právo! A navíc, jsou to moje vlasy - ne vaše!" zakřičela jsem zoufale. "Copak mami," otočila jsem se na ni. "Ty bys chtěla mít holohlavou dceru? Asi ano, že? Hlavně aby se kvůli svým vlasům nedostala do blázince, že? Já vím, co dělám a vím, proč to dělám. A vy, vy mi nedokážete porozumět? Co vám to ta Alžběta natutala?"
Odteď Alžběta není moje kamarádka, stejně jako Michaela. A Nataša? Ta bude vždycky na straně Michaely. Saša je mrtvá, zbývá jen Filip.
"Já si myslím," řekl pan doktor, "že k závěru jsme dospěli. Zítra se se svými vlasy jednoduše rozloučíš."
Jednoduše? Pro mě to ale jednoduché nebude.
"Já už půjdu, zlato. Musíš si odpočinout," políbila mě máma na čelo.
"Zradilas mě," nebála jsem se jí říct. "Myslela jsem si, že budeš pokaždé na straně své dcery, jako já bývala na té tvojí."
Máma na tuto větu nijak nereagovala. Otočila se a odešla společně s panem psychologem a panem doktorem.
"Víš, co?" řekla mi Nataša a já nevěděla. "Až tě pustí, zajdeme s Míšou na ten film Neznámí. Co ty na to?"
Jak se zdálo, snažila se mě Nataša uklidnit, i když předtím s Michaelou říkala věty, které jsem vůbec nechápala. Ale i tak jsem musela souhlasit. "Jasně, bude to určitě super. Užijeme si to," snažila jsem se na svých ústech vyloudit úsměv, i když jsem teď radostnou náladu vůbec neměla.
Teď už tu zbyli jen Abi a Filip. Lidé, kteří toho pro mě v životě tolik udělali. Co se bude dít? Řeknou mi něco?
Když Abi viděla, že se Filip nechystá k odchodu, vstala, přišla ke mně a pošeptala mi do ucha: "Tohle ještě není konec, brouku. Brzy tě čeká něco dalšího," a se zlomyslným výrazem odešla.
Co si mám pod tím představit? Ještě není konec… Chce mě snad ještě víc zmrzačit, než mě zmrzačila teď? Co tím získá? A co tím já ztratím? Co jsem ztratila tímto? Sašu. Možnost se s ní kamarádit. Bohužel už je pryč… Nebyly ty vzkazy určené spíš jí než mně?
Někdo mě chytnul za ruku. Aha, on je tu ještě Filip. Skoro bych zapomněla.
"Víš, co jsem ti chtěl říct v tom lese?"
"To vážně nevím."
"Že tě mám moc rád, Niki."

...Konec...

Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel-14.1.2011

6. listopadu 2011 v 19:00 | KráTerka |  Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel
Noční toulky v zimě? Proč ne? Pro Rachel žádný problém. :) A ani pro Rodricka ne. Předchozí a další díly TADY.

14.1.2011
Jsem naprosto zvědavá, co má dnes brácha za lubem. Proto jsem dnes pozvala Claire k nám na přespání. Budeme ho pronásledovat.

Doufám, že to nedopadne jako minule, když nám, tenkrát i s Amandou, s Dennym natutali, že je na zahradě UFO.


Takže u nás dneska spal i Denny. Denny přišel nalíčený. Vyvedlo mě to z míry a Claire určitě taky, která se samozřejmě opět nalíčila a pokusila se ze svých vlasů udělat nějaký úžasný účes. V poslední době se mi zdá, že se jí ti dva hodně líbí.

Denny vypadal vážně divně. I máma si toho všimla. Radši s Dennym moc nemluvila. Myslím, že bratra zítra bude čekat velká porada s mámou ohledně Dennyho.

Vzaly jsme si nahoru s Claire spoustu dobrot, co pro nás máma připravila. Rodrick i Denny si museli vystačit s křupkami a brambůrkami. Nedostali toasty jako my. :D

Koukaly jsme na černou komedii. Čekaly jsme, až kluci vylezou z pokoje.

Kolem půlnoci, když už rodiče spali, jsme uslyšely skřípot dveří. Jakmile se ozvalo bouchnutí hlavních dveří, vyšly jsme s Claire potichoučku taky ven. Viděly jsme kluky, jak jdou po ulici. Oba byli zabaleni do kombinéz a Rodrick držel v ruce lopatu. Denny měl na zádech velký batoh. Vypadal velice přeplněně.

"Parta dvou exotů," zašeptala jsem si pro sebe a Claire se hlasitě zasmála.

"Seš potroublá?" zařvala jsem na ni a už jsme byly v čoudu.

Bratr se otočil a uviděl nás. Stejně tak i Denny. Naštěstí nám nešli nadávat. Díky světlu pouliční lampy jsem viděla, jak na nás vyplázli jazyk a šli dál.

Chytla jsem Claire za rameno a šly jsme za nimi. Nemusely jsme být nenápadné, oni stejně věděli, že jdeme. Rozestup mezi námi byl asi deset metrů.

Došli jsme až nakonec našeho předměstí, tam kluci zabočili do lesa.

"Nechceš jít teď v noci do lesa, že ne? A navíc v zimě…" měla obavu Claire.

"Jo, chci," táhla jsem Claire dál za sebou. "Kvůli té tvé obavě jsme je teď ztratily!" napomenula jsem ji.

Kluky jsem totiž neviděla. Už tu nebyly pouliční lampy. Naštěstí jsem měla s sebou baterku.

Rozsvítila jsem ji, ale potom hned zhasla, protože jsem uslyšela hlas. Amandin hlas.

"Máte všechno?" zeptala se kluků.

Claire na ni nejspíš chtěla zavolat, ale já jí zacpala rukou ústa, aby ani necekla.

"Ty tvoje povedené kamarádky šly s námi až na konec předměstí," postěžoval si jí Rodrick a sundal si batoh ze zad.

Denny vzal lopatu a začal s ní kopat do země, i když byla asi pěticentimetrová vrstva sněhu. Amanda si vzala svou lopatu a začala kopat taky.


No že by až tak hluboko Amanda klesla, pomyslela jsem si. V tu chvíli mi začala být zima a já věděla, že nic nenajdou.

"Pojď, Claire, je mi zima a navíc stejně nic neobjeví," zašeptala jsem jí do ucha.

Vyšly jsme teda z lesa ven.

"Oni jsou vážně přitroublí!" nebála jsem se mluvit nahlas po několika metrech chůze. "Kopat v lese a navíc v zimě! Kterej idiot by ty rubíny schoval tam? Nejspíš si už užívá na dovolené na Bahamách. A ani mě nenapadlo, že Amanda klesne až tak hluboko. To nám mohla něco říct!" chrlila jsem jednu větu za druhou.

"Souhlasím s tebou," řekla Claire. "Chudák paní Midlfortová," dodala, když jsme procházely kolem jejího domu.

Zubovy tajuplné příhody

6. listopadu 2011 v 12:04 | KráTerka |  Blog
Moji milí, založila jsem si nový blog, kde budu zveřejňovat Zubovy tajuplné příhody. Důvod je prostý. Kdybych je přidávala sem, bylo by tu už hezky narváno, takže jsem založila nový blog. Přijde mi to jednodušší a přehlednější a navíc bych Zuba chtěla dále psát. :)

www.zubovy-tajuplne-prihody.blog.cz

Budu ráda za každý komentář a návštěvu.

Hezkou neděli přeji, KráTerka

Děkuji

5. listopadu 2011 v 7:00 | KráTerka |  Blog
Už dlouho jsem nepsala z mého života a ani nevím, co bych mohla napsat, a tak bych chtěla mocmoc poděkovat za to, že můj blog navštěvujete a tolik píšete komentáře. Je to doopravdy fantastické a každý nový milý komentář mi vykouzlí malý úsměv na rtech, ale někdy taky obrovský jako poslední komentáře od Šavrdy. Tímto článkem bych jí tedy chtěla mocmoc poděkovat, protože mě její komentáře velmi povzbudily k dalšímu psaní a já otevřela Word a začala konečně přepisovat tu povídku, jak jsem o ní psala před podzimníma prázdninama. :)
Vlastně tento víkend nehodlám dělat nic jiného než si číst a psát a chodit do divadel, poněvadž je u nás přehlídka. Prostě lenošnej víkend. :P :D
Mějte se, KráTerka

Zelektrizovaná - 7. kapitola

4. listopadu 2011 v 18:00 | KráTerka |  Zelektrizovaná
Temnota mě obklopovala všude možně. Nebylo úniku. Nikam jsem nemohla. Nemohla jsem za ním. Hledala jsem ho. Měla jsem strach. Hlava se mi točí a žaludek se mi svírá, už si myslím, že to nevydržím. Je mi zle. Nesnáším černou barvu, chci bílou!
"Budiž bílá, když si to slečna přeje," ozval se neznámý hlas a místnost zaplnilo bílé oslepující světlo.
"Co to děláš!" vyjekla jsem. "To už radši tu černou…"
"Vidíš, už pohnula nosíkem!"
"Takže žije?"
"Jé, vidíš!"
"Začíná otvírat oči!"
Bylo mi mizerně. Můj žaludek to nezvládl a já se pozvracela před očima svých spolužáků. Styděla jsem se za to, ale neudělala jsem to přece schválně.
"Ulož ji raději k vám na to letiště," zazněl nějaký hlas, ale já ho nevnímala. Žaludek se mi svíral, jen jsem pomyslela na to, co jsem viděla naposledy.
"Myslíš k nám do pokoje, kde je Filip?"
Filip? Kde?
"Kde je Filip?" Musela jsem to vědět.
"Filip je v pořádku," zazněl hlas, který jsem ale nedokázala při vší síle ještě rozpoznat. Ale ulevilo se mi.
"Máš velké horečky - to není normální. Za chvíli přijede lékař."
Tento hlas jsem už poznala. Byl to hlas mé nejlepší kamarádky, se kterou jsem včera zažila to, co bych nikomu nepřála.
"A kde je Saša?"
Měla jsem pořád zavřené oči, a tak jsem neviděla toho, kdo mluví, takže jsem hlas nerozpoznala. "No, jak bychom ti to měli říct… Prostě. Sašu jsme ráno našli v jejím pokoji, byla celá zohavená."
"A k čemu jste dospěli?" chtěla jsem vědět. "Že tady řádí vrah?" Teď už jsem měla oči otevřené.
"No, celou naši třídu můžeme vyloučit," řekl Filip.
Jenže já vím, kdo za tím stojí, ale říct jim to nemohu. Zklamala bych ji. Zklamala bych sama sebe i Abi.
Chtěla jsem vstát a jít za Alžbětou a popovídat si s ní. Zajímalo by mě, jestli je už ok.
"Ne, ne, hezky lež," ruka Nataši mě znova přimáčkla k posteli.
"Ale já jsem zdravá, je mi fajn," snažila jsem se jí vysvětlit a doufala, že to zabere. "Prosím, jenom na deset minut. Chci Abi."
"Tak dobře."
Se vší radostí jsem vyskočila z postele a uháněla k Abi, která se krčila v rohu tohoto pokoje. Pevně jsem jí stiskla. "Nezlobíš se?" zeptala jsem se jí.
"Já? Na tebe?" Abi byla překvapená. "Proč?"
"Nevím."
Nechtěla jsem tím, co se stalo Abi zatěžovat. Nejraději by na to asi včera zapomněla. Teď ale musím bloumat, proč se to stalo. Proč Abi tak zdivočela. Mohlo za to, co se stalo na té pitomé a naprosto úděsné párty? Co se stalo před tím než Abi upadla do komatu? Vzpomínám si, byla naštvaná. Protože jsem se česala! Jiskřičky, dotek… Kruci! Za to všechno můžou moje vlasy!
Pochopila jsem, že Abi o včerejších zážitcích nechtěla mluvit. Obzvlášť tady přede všema.
No ale co ubohá Saša? Vždyť je mrtvá! Musím ji vidět!
"Kde je Saša? Chci ji vidět," otočila jsem se na spolužáky, kteří mě nejspíš sledovali, když jsem nad tím vším bloumala. Připadala jsem si trapně.
Někdo vstoupil do pokoje. Hnědé oči se na mě koukaly. Přiběhla jsem za ním a objala ho. On mě hladil po zádech.
Začala jsem brečet. "Chci ji vidět! Pojď tam se mnou!" zašeptala jsem mu do ucha.
Chytl mě za ruku a vyvedl mě z pokoje ven.
"Věř mi ale, že je to hrozný pohled," upozornil mě.
A já mu věřila, protože jsem Sašu přece sama včera viděla. Její obraz jsem měla pořád v paměti.
"Kdy si ji odvezou?" zeptala jsem se.
"Doktorovi jsme volali před půl hodinou, takže by tu už měl být," otevřel dveře do pokoje číslo 13, kde byla Andula a spol.
Na bílém prostěradle vážně ležela zohavená osoba, kterou jsem viděla včera v noci v lese. Neměla oční bulvy a ty ostatní věci, o kterých se raději ani zmiňovat nebudu.
Přišla jsem k ní a chytla ji za ruku, kterou měla v pěst. Ucítila jsem v ní papírek.
"Ona něco drží," oznámila jsem Filipovi a vypáčila jsem papírek ven. Ze zvědavosti jsem ho otevřela.
"Už toho máš dost, Nikolko? Nezapomněla jsi náhodou na berušku, kterou ses svými vlásky dotkla? Měla bys raději něco dělat, ale i tak tě krematorium nemine," stálo na papíře.
Já na berušku úplně zapomněla.
"Filipe, pojď mi pomoci najít berušku! Prosím!" žadonila jsem.
Nepochopil.
Vzdala jsem to. Jen jsem mu řekla: "Všechno ti pak vysvětlím, teď ale musím něco udělat. Něco hodně důležitýho, jinak je v ohrožení spousta malých tvorečků a i ti si musí užívat života jako my. Každý se přece pro něco narodil." A já pro toto, řekla jsem si v duchu a zmizela ven.
Tak a teď ji jen najít. Na jakém místě to včera bylo? Kde? Kde? Kde?
Začínám zoufale šmátrat v trávníku.
"Kde jsi ty jedna beruno!"
Doufám, že se mi ozve, i když to vůbec nepředpokládám.
Sedám si do zelené trávy a hledám berušku. Není tady. Je pozdě. Zmorduje spoustu jiných tvorů a možná že i mě nebo někoho jiného… Jsem nešťastná…
Cože? Co to za sebou slyším? Kroky. Jenže ne ledajaké kroky, tráva se pode mnou chvěje. Otáčím se za sebe a vidím ji. Beruška ve velikosti asi jednoho metrů našlapuje na měkkou zem a blíží se ke mně. Vypadá vážně dost naštvaně. Její rudé oči plné popraskaných žilek se na mě dívají odporným pohledem.
"Ahoj!" zdravím ji. "Tato hra je zbytečná!" snažím se ji rozhodit. "Nemáš vůbec žádnou šanci! Žádnou, žádnou, žádnou!"
Jak se ale zdá, beruška se mě nebojí. Pořád jde ke mně.
Rozhlížím se kolem sebe, zda se někdo netoulá po venku a není v ohrožení života.
Pot mi stéká z tváře. Vidím ho. Svalnatej matikář stojí u rybníku a něco si zapisuje do zápisníku. Beruška je ode mne vzdálená jen tři metry, ale nekouká se na mě, teď se kouká na něj…
Učitel vypadá, že nic netuší. Co bys tak teď mohla udělat? Co? Co? Přemýšlej ty chytrolínko. Ty jedna pitomá Nikolo. Ty jedna naprosto blbá Nikolo. Přemýšlej ty, co jsi ten zmatek způsobila!
Najednou mě ozáří nápad! Mám to! Rybník! Tam beruška nemůže, namočila by se a zemřela stejně, jako ostatní hmyz.
Rozbíhám se zoufale k učiteli matematiky, chytám ho za ruku a ječím na něj: "Musíme jít do vody, jinak nás dostane!"
Ten se tváří, že vůbec neví, o co jde. Důležité ale je, že to vím já. Už padáme do vody… Au, má zatracená hlava!

Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel-13.1.2011

3. listopadu 2011 v 19:00 | KráTerka |  Deník půvabné, blonďaté, ale hlavně tvrdé Rachel
Jak pokračuje vyšetřování? Objevila snad něco Rachel? Ale abyste děj pochopili, měli byste si přečíst minulé díly, které najdete TADY, ale do ničeho vás nechci nutit, samozřejmě bych byla ráda, kdybyste si je přečetli. :)

13.1.2011
Letos nám zima opravdu přeje. OPRAVDU. Musíme chodit zahalení od hlavy až k patě, abychom náhodou neumrzli. Už se objevily případy o umrzlých bezdomovcích.

S Amandou se bavíme, ale o případu s rubínama jsme jí s Claire nic neřekly. Dohodly jsme se, že si nezaslouží, abychom jí to řekly. Někdy se k nám chová vážně hnusně.

Nic podezřelého jsme zatím nezpozorovaly. Říkala jsem Claire, ať v noci lidem chodíme kopat zahrady, že by to tam mohlo být, viděla jsem to totiž v jedné detektivce. Ona se mě akorát zeptala, jestli jsem normální.

Takže nemám tušení, jak dál probíhá vyšetřování.

Ale Rodrick do mě furt šťouchá, dokonce i ve škole, prý je oproti mně a Claire s Dennym na stopě a už tuší, kdo to udělal. Jenom potřebují více důkazů. Zítra večer mají prý tajný plán.

Naneštěstí jsme dneska psali dvě nečekané pololetky. A víte z čeho? Z fyziky a biologie! Takže je naprosto jasné, že z těchto předmětů budu mít nedostatečnou… Už vidím moje vysvědčení.


Náramek z bužírků

2. listopadu 2011 v 18:00 | KráTerka |  Tvorba
Zdá se mi nebo se bužírky opět dostávají do módy? :D Pletla bych, ale ruka mi to zakazuje. (No možná, že kdybych doopravdy chtěla, šlo by to.) Tak jsem dávám náramek. Působí tvrdě a na ruce vypadá taky tvrdě, ale je velmi výrazný. Asi můj nejlepší výtvor z bužírků. :D (Já totiž raději obyč přívěsky.) Vyjádřete svůj názor!


Zelektrizovaná - 6. kapitola

1. listopadu 2011 v 18:00 | KráTerka |  Zelektrizovaná
Odpoledne byla zábava. Jelikož banbinton neumím, tak jsme se furt jen smáli a zohýbali se pro míček na zem. Netušila jsem, že s klukama je větší zábava než s holkama. O hodně větší zábava. Toto mi prodloužilo život aspoň o rok.
Polední klid se prodloužil, tak jsme až k večeru, šla celá třída do lesa na procházku, kde jsme si zahráli několik pitomých her, abychom získali nějaké body do celovýletní hry. Připomnělo mi to první den a procházku s Filipem. Ještě pořád nevím, co mi chtěl říct. Jo já vím, já vím, já vím. Říkala jsem, že se ho nezeptám a nebudu na to myslet. Ale to odpoledne s ním a s ostatníma. Byla to parádní zábava a můj mozek mi našeptával: "Zeptej se! Zeptej se!"
S mým překvapením bral otázku s humorem.
"Byl jsem mimo," svěřil se mi. "Nevěděl jsem, co žvástám."
Super. Takže se z toho vymanil takto. Sice jsem se s ním zasmála, ale zklamání bylo veliké.
Nastal večer a já čekala, že až vstoupím do našeho pokoje, sesype se na mě spousta nestydatých vět a hromada jiných pitomých urážek. Holky se nejspíš v lese ovládly, když jsme hrály hry, ale teď jsem to čekala.
Vstoupila jsem a nedělo se nic. Hrobové ticho.
Abi seděla s knížkou v ruce, Nataša něco pletla z provázků. Z koupelny se ozýval proud vody, což asi znamenalo, že se Míša sprchuje.
Ze skříňky jsem si vydělala čisté tričko a tepláky, protože ty co jsem měla teď na sobě, byly už pěkně zablácené.
Chtěla jsem se z pokoje zase vytratit, ale přerušila mě Nataša.
"Bylo to od tebe dost hnusný."
Co jsem jí na to měla říct? Nic mě nenapadalo. Mohla jsem taky odpovědět: Ano, to bylo ode mě hnusný, ale musela jsem se dozvědět pravdu.
Proud vody v koupelně se zastavil a těsně před mým útěkem od kamarádek, mě zastavila Míša.
"Nedělej ze sebe neviňátko, jo? Seš hnusná zrádkyně!"
"Já, já že jsem zrádkyně?" vyjela jsem na ni. "Tak mi laskavě řekni, kdo mě tady včera nechal mě na holičkách? No kdo? Kdo? Kdo? Teď se můžeš vyjádřit, slečinko!" a vší silou jsem za sebou zabouchla dveře.
Nemrzelo mě to. Nemrzelo mě, jak jsem na Michaelu vyjela. Správně, odteď to bude jedině Michaela a ne rozkošná Míša jako dřív.
Vydala jsem se do lesa. I když se už stmívalo, bylo mi to absolutně jedno. Byla jsem rozčílená a vyloženě nasraná. Najednou šlo všechno od desíti k pěti. Hodlala jsem v lese strávit, sice promrzlou ale klidnou a ničím nerušenou, noc.
"Nikčo, počkej!" slyším za mnou udýchaný hlas Abi. "Jsou pitomý."
"Jo, to jsou," můj hlas zněl pořád rozzlobeně.
"Proč jsi šla zrovna do lesa?" ptá se mě. "Pojď, půjdem do penzionu, s holkama se bavit nemusíš, protože ony se nechtějí bavit s tebou…"
"Nejdu."
Jak se zdálo, tak má odpověď Abi překvapila. To jí ale nebránilo, přemlouvat mě dál.
"Pojď, no tak! Uděláme si zkrášlovací večer ve dvou. Na holky se vykašlem. Hlavně už pojď. Mám tu s sebou celý kufřík kosmetiky."
Tohle mě začíná lákat, ale i přesto znova odmítám. "Nechci," řekla jsem. "Tady v lese je mi nejlíp."
Abi mě chytí za tričko a táhne mě k sobě. Na svou drobnou postavu má ohromnou sílu. Vážně. Vytrhnu se jí. Vypadá vážně nasupeně. Shodí mě, chytne mě za nohu a táhne mě po blátivé zemi.
"Abi, jsi ok?"
"Ne, nejsem," říká o hodně hlubším hlasem.
Co se to děje?
Mrknu na hodinky a vidím, že je osm hodin večer. Už? Hlava mi drkotá a noha mě bolí. Co to s Alžbětou sakra je?
U schodů, které vedou nahoru k pokojům, mou nohu pustí, chytne mě a přehodí si mě přes rameno.
"Super," říkám ironicky.
Slyším, jak se otevírají dveře a Alžběta vchází dovnitř. Vší silou mě hodí na postel, divže se matrace neprotrhne.
"Ty jedna malá zrůdo!" ukazuje na mě a Nataša s Míšou, co si dělají nehty, vyděšeně přihlížejí.
"Ty jedna potvoro!" nadává mi Abi. "Jak si dovoluješ odporovat mně? Mně! Té nejlepší!" Hlas Bětky je hluboký. Hodně hluboký. Zní jako nějaká nestvůra, která se právě vynořila z hrobu a chce mě sežrat.
Vidím, jak ke mně vztyčí ruku a asi mě chce… Připravila jsem se na pořádnou ránu. Nic.
"Vzpamatuj se laskavě, co to s tebou je?" křičí na ni Michaela.
"Jo, Alžběto, vzpamatuj!" přidám se.
"Ty," podívala se na mě Abi. "Jak jsi mi to řekla? Zopakuj to! A to okamžitě!" začala rudnout vztekem.
Nevěděla jsem, co mám Abi říct. Vypadala vážně rozčíleně. Bohužel jsem to ale schytala. Oko a pak hned břicho. Bolest. Odporně nesnesitelná bolest, ale to mě nezastavilo vyběhnout z tohoto pokoje. Nasadila si ledabyle tenisky a s mikinou v ruce vyběhla s rychlostí ven.
Byla jsem ráda, že jsem se taktak udržela na nohou. Vletěla jsem do lesa. Byla už pekelná tma. Najednou jsem do něčeho narazila a hlasitě jsem vyjekla.
"Niki?" chytne mě za ruku neznáma osoba.
"Ať jsi, kdo jsi, tak hlavně řekni, kdo jsi. Bojím se," blábolila jsem.
Tajuplný hlas se ozval: "Jsem Filip, pojď za mnou," táhla mě ruka do neznáma.
Šla jsem. Věřila jsem mu.
Nemluvili jsme spolu. Když jsem se k němu chtěla přitisknout, odtáhl se. Škoda…
"Jsme na místě," rozsvěcuje baterku.
Co uvidím? Nějaké překvapení? Ne, pravda je jiná.
Baterka svítí. Pohled mě děsí.
Vidím jeho. Člověka, o kterém jsem si myslela, že se s ním právě držím za ruku. Sedí tam a kouká se do svítící baterky. Nedivím se, že se asi kouká na mě.
Ale kdo je za mnou?
Neznámá osoba si zasvítí do obličeje. Pohled mě děsí. Je to Abi. Vypadá děsivě. Všechno je děsivé. Co se s ní stalo?
Tohle je jen sen. Jenom sen. Za chvíli se Niki určitě probudíš a budeš mít radost, že se ti to jen zdálo. Jen doufej, že se probudíš co nejdříve.
I když si myslím, že je to jen sen, už ležím a ruce mám svázané ke stejnému stromu, kde je Filip.
"Buďte tu hodní broučci, jdu si ještě pro někoho a pak se do bašty pustím." Abi nás opustila.
Do bašty??? Do bašty??? To jako sníst nás???
"Niki?" Filip mě pevně chytí vzadu za ruku. "To je v pohodě, rozvážu tě."
Jeho ruce ve tmě chňapají po provázcích a snaží se mě osvobodit.
"Už, už to je."
Poslední provázek mi z ruky sklouznul.
"Teď musím osvobodit já tebe." Strach ze mě najednou padnul, smála jsem se. Připadalo mi to legrační.
"Teď rychle pojďme!" chytla jsem ho pevně za paži a chtěla s ním utéci.
Dali jsme se do běhu.
"Abi tě sem normálně odvlíkla?" zeptala jsem se ho.
"Normálně si mě přehodila přes záda," začal Filip. "Potom mi vysvětlovala, proč mě sem vede. Vůbec jsem ji nevnímal, ale teď je dobře, že jsme z tohoto hrozného místa pryč."
"No ale ještě nemáme vyhráno," podotýkám. "Vidím světlo z budovy!" vykřikla jsem radostně a už jsme k penzionu, kde se svítilo jen v jídelně, běželi.
Kradli jsme se potichu po špičkách až úplně nahoru ke schodům, po kterých jsme vylezli. I přes všechny okolnosti jsem se odvážila dveře do našeho pokoje otevřít…
Něco po mně chňaplo. Nějaká ruka! Filip už tu nebyl! Opustil mě! Jsem tu teď sama s hrozitánskou Alžbětou, která jde po mně. Ale proč? Musela jsem se jí zeptat.
"Hahaha!" Její smích zní vážně děsivě.
"Že se ptáš!" pokračovala. "Nevinná, rozkošná, bojácná a navíc musím zničit toho, kdo mě udělal tímto monstrem."
"Monstrem?"
"Tohle ještě není konec, holčičko," dala mi pořádnou facku.
Bolest jsem nevnímala. V hlavě jsem měla jen jednu myšlenku. Myšlenku, že za všechno mohu já. Já. Já. Já. Ale proč já? Obviňuji se spravedlivě, a nebo v tom má prsty někdo úplně jiný???
"Pojď, něco ti ukážu," Abi mě pohladila po tváři. Už se chovala zase úplně jinak. Hluboký hlas ale měla pořád.
"Nechci ti ublížit," táhne mě za sebou po schodech. "Chtěla jsem ti vlastně celou dobu ukázat, jenom jednu věc a myslím, že se ti to bude líbit. Jsme přece nejlepší kamarádky nebo ne? A nikdo nám naše kamarádství rozhodně nemůže překazit," směje se.
Už jsme zase v lese. V tom prokletém, děsivém a hrozném lese, do kterého jsem teď už vstoupila naposledy jenom, protože mi Abi chce něco ukázat. Sice mám strach, ale ten se nevyrovná mé obrovské zvědavosti.
"Už tam budem?" jsem ohromně netrpělivá.
"Ještě pár metříků," odpověděla mi Abi, která mě pořád táhla za ruku.
"A co uvidím?" vyzvídala jsem pořád.
"Než tam přijdeme, povím ti příběh, ano?" zeptala se mě Alžběta.
"Ano," souhlasím.
Monstr-kamarádka mi pevněji stiskla ruku a začala povídat.
"Byla jednou jedna roztomilá a šikovná holčička. Když se narodila, měla už vlásky a nebylo jich málo. Postupem času si svoje černé vlasy zamilovala a denně si je česávala klidně i několik hodin, což bylo dost zvláštní a tak se děti nedivte, že její rodina z toho byla trochu v šoku. Děvčátko si na česání svých vlásků ale tolik zvyklo, až na něm bylo doslova závislé. Holčička měla kamarádku, se kterou se znala jen chvíli. Byly v hodně věcích rozdílné, ale to jim nevadilo. Stály při sobě. Za chvilku už vyrostly a začaly hádky, jak se to děje. Holčička s černými vlásky si to nějak neuvědomovala, bylo jí to jedno, ale její nejlepší kamarádce to jedno nebylo, protože svoji kamarádku naprosto zbožňovala a nechtěla, aby jim někdo jejich kamarádství nějak narušoval. Tak se rozhodla… Už jsme tady," zakončuje touto větou celý podivný příběh s otevřeným koncem. Dozvím se ho snad někdy?
"Já ale nic nevidím, je tma," říkám.
Cvak! Abi rozsvítila baterku a začala s ní svítit na zem.
Krev. Viděla jsem krev.
"Pojď, musíme jít po těch stopách," její hlas už zní normálně a vlídně. "Neboj, všechno bude v pořádku…"
Jdu s ní po cestě a po krvavých stopách. Co mě čeká? Teď už mám vážně strach. A to ne ledajaký.
Krucifix, já už to chci vidět. Jdeme s Abi sice pomalu, ale já musím vidět, co mi chce ukázat, ať už to mám za sebou.
"Jsme na místě." Abi si svítí baterkou do obličeje, ale teď s ní míří na to, co mi chtěla ukázat. Šlapky… Kolena… Stehna… Břicho… Hrudník… A obličej, který nepoznávám… Leží tu zohavené tělo.
Pískla jsem. Jen krátce.
Jsem vyděšená. Jde to tady cítit nechutným a hnusným pachem krve a vnitřností.
"Kdo je to?" Musím to vědět.
Abi má otázka zarazila. "Ty jí nepoznáváš?" diví se. "Tak pojď, půjdeme se podívat blíže, třeba ji poznáš," táhne mě.
"Ne," odporuji. "Chci pryč z tohoto místa. Je mi špatně…"
"Ale no tak, nebuď padavka." Abi mě vší silou táhne ke hnijícímu tělu.
"Podívej se jí do tváře," vybízí mě a dává mi do ruky baterku, která je od něčeho lepkavého.
Jak jsem neznámému zasvítila do očí, ztuhla mi krev v žilách.
Osoba nemá oční bulvy, rty má rozkousané, má rozškrábanou tvář a chybí ji jedno ucho a špička nosu.
"Poznáváš ji?"
"Ne," odpovím jednoznačně. Kdo by ji poznal?
"A co ty rezavé vlásky?" napovídá mi Abi.
Rezavé vlásky? Okamžitě mrtvole svítím na vlasy. Rezavé.
"Je to osoba, která je tady s námi na výletě? Chodí se mnou do třídy?" ptám se opatrně. Už mám tušení.
"Bingo!" Abi to zřejmě těší.
Ale kdo? Kdo má zrzavé vlasy? Ne, to nemůže být pravda! Ale proč?
"Proč jsi ji zabila?" pravím a snažím se zůstat v klidu. Moc mi to ale nejde.
"Ohrožovala nás," vysvětluje mi Abi. "Hodně ohrožovala…"
Nechápu. "Jak, jak nás ohrožovala? Vždyť ji ani pořádně neznáš…"
"Stačí, že ji znáš ty!" křičí Abi. "Začala se ti zamlouvat, všimla jsem si toho, ale já nechci, aby někdo do našeho kamarádství vstoupil. Nechci, nechci, nechci! Míša a Nataša jsou spolu, ty bys byla tady s touto nánou a já sama??? Ne, to prostě nejde!"
"Já bych tě nikdy neodhodila, jako kus hadru," vysvětluji Abi. "Ty nevíš, kolik jsi toho pro mě v životě udělala. Mám tě moc ráda. Byla jsi vždy při mně. Teda alespoň doufám."
Abi ke mně jde a pevně mě obejme. Její dotek mě drtí… Mně ale pořád tuhne krev v žilách z mrtvoly, co nesmírně smrdí, až se mi z toho navaluje. Z mrtvoly, která leží vedle mě. Ze Saši…