na Blog.cz

"Viki, pojď si hlát," uslyšela jsem za zády bratrův hlas a ihned potom dotek na rameni.

"Maxi, já nevím, musím dělat na té slohovce, jinak bych šla."

Počasí se z minulého týdne velmi zlepšilo. Většina dětí musela trávit tuto chvíli na zahradě před domem. Mě bohužel zaměstnávaly školní povinnosti.

Nikdo se od pohřešovaného chlapce neztratil. Bohužel ani Nikolas se nenašel, žádné zprávy o něm nebyly. Naše máma se už o nás nebojí tolik jako předtím. Můžeme chodit ven, ale pouze s mobilním telefonem a kamarády. Pravidla pro otvírání pořád platí.

"Plosím." Bratrovu pohledu se jednoduše nedá odolat. Psí oči a v nich naprostá bezradnost a oddanost.

"Ta slohovka na chvíli počká," usmála jsem se a zavřela sešit.

Byli jsme na trávníku, co je na konci zahrady. Chvíli jsme si házeli, byla to legrace.

"Co kdybychom teď zkusili obloučky?" navrhla jsem. Bratříček s pusou roztáhnutou od ucha k uchu, přikývl.

Hodili jsme si jednou, dvakrát…a potřetí…

"To snad ne!" zařvala jsem.

Míč přeletěl přes zeď na zahradu ke Coleyertovým, když se brácha snažil o ten největší oblouček, který kdy udělal.

"A máme po balónu," dodala jsem netaktní poznámku poněkud urážlivým hlasem.

Bratr nebrečel. Alespoň jsem to neslyšela. Pouze se posadil do měkkého trávníku a zabořil obličej do svých dlaní.

Několik sekund nato se zvedl a běžel za mámou svěřit se jí. Ta z toho nadšená nebyla. Pokárala nejen bratra, ale také mě, že mám tak špatné nápady.

Max se na chvíli rozplakal. Jeho nálada se zlepšila, když mu máma vložila do dlaní bankovku na nový míč.

Koupili jsme ho ve sportovních potřebách uprostřed města. Nebyl sice tak dobrý jako náš minulý míč, ale nebyl ani k zahození.

Házeli jsme si celý zbytek odpoledne. Večer jsem si sedla s těstovinovým salátem k televizi a po několika hodinách otevřela sešit do slohu.

Napsala jsem asi dvě věty, když se rozezněl zvonek u dveří. Šla jsem k nim potichu a nenápadně se podívala kukátkem.

Stála tam stará paní se šedivými vlasy a velkým hrbem. Vážně velkým. Měla vrásčitou tvář a sytě modré oči. Celkově mi připomínala takovou tu starou babiznu z pohádek pro děti, která je trestá, šoupá do pecí a snaží se je zneškodnit.

Ale co mě zarazilo úplně nejvíc, bylo, že ta babizna držela v rukou náš míč!

"Proč neotevřeš?" objevila se vedle mě z ničeho nic máma.

"Nevím, kdo to je," zašeptala jsem a pustila ji, aby se taky podívala kukátkem.

"Vždyť drží váš míč," usmála se máma. "To bude jistě paní Coleyertová. Nečekala bych, že bude tak laskavá a míč vám přinese," otevřela dveře. "Dobrý den," pozdravila babiznu.

"Dobrej," oplatila pozdrav skřípavým hlasem. "Vaše děti hodily míč nejspíš přes naši zeď, a tak bych jim ho ráda vrátila a ráda bych je taky viděla. Omlouvám se velice, že jsem neměla příležitost zatím se s vámi seznámit," mluvila.

"Maxi!" zakřičela máma. "Však pojďte dál," vyzvala stařenu do prostorů našeho domu.

Uvedla ji do obývacího pokoje, kde jí pomohla svléci kabát a posadit se do křesla. Potom šla postavit vodu na čaj. Seděla jsem tam s paní Coleyertovou sama.

"A jakpak se jmenuješ, děvenko?" začala na mě mluvit.

"Viktorie," odpověděla jsem.

Babizna chvíli jen přikyvovala a potom mi opět položila otázku: "A jakpak se vám tu daří? Máte to tu moc pěkné," prohlížela si náš obývací pokoj sladěný do černobílé barvy.

"Není to tak zlé. Jen je těžké si zvyknout," vysvětlila jsem jí. "Už nevídáte tolik své bývalé přátele, musíte si hledat jiné, musíte si zvyknout na nové prostředí, na jiné město…"

V tu chvíli do pokoje přišel Max. "Ahoj," pozdravil a sedl si vedle mě na sedačku. "Děkuju za míš," dodal.

Chvíli jsme nemluvili, pak mě napadla otázka. "Možná, že to bude znít trochu zvláštně a netaktně, ale proč přes den nechodíte ven?"

"A to ti řekl kdo, děvče!" obořila se na mě babizna. "Lidé jsou hloupí. Člověk tak nemocný jako já je rád, že se může pohybovat po svém domě, natož aby chodil do města pro čerstvé pečivo. Mám zařízeno, že každé ráno přesně v pět hodin mám čerstvé mléko, chléb a máslo v krabici přede dveřmi."

"Aha."

Do pokoje přišla máma s tácem, na němž stály čtyři vyleštěné hrnky a konvice s čajem. Po pokoji se rozplynula vůně.

Máma nám všem nalila a pokračovala s otázkami, které jsem paní Coleyertové začala pokládat.

"Vy nebydlíte sama, že?" zajímalo mámu.

"Ach," povzdechla si paní Coleyertová. "Občas si tak připadám. Můj manžel, chudák, na vozíčku sedí, ale většinu dne prospí. Nechce chodit ven. Bojí se, že ho ostatní lidé mezi sebe nevezmou… V mládí zažil spoustu šikany, musím se o něj starat," vysvětlovala stařena dál.

Paní Coleyertová na mě nepůsobila dobrým dojmem, ale všimla jsem si, že se začala zamlouvat bratrovi. Díval se na ni a usmíval se.

"Hotně lidí si myslí, že jste špatná, já ne," podíval se na ni.

"Jsi hodný chlapec," přikyvovala bába hlavou. "Když jste mě pozvali na čaj, měla bych pozvat také já vás," dodala.

Neměla jsem z toho nějak dobrý pocit, ale bratr se na stařenu jen zasněně podíval a řekl: "Ano."

Máma se jen usmála a řekla, že to nic nebylo, ale paní Coleyertová trvala na svém. Tvrdila, že by to od ní nebylo slušné a že by jejího manžela určitě potěšilo, kdyby měl návštěvu. Všechno znělo tak snadně a věruhodně. "Co třeba zítra odpoledne?" navrhla.

"Viki má keramiku," vysvětlila mamka.

"Tak pozítří?" pokračovala dál paní Coleyertová. V jejích očích jsem viděla nutnost, touhu, zvědavost.

"To nemůžu zase já," povzdechla si máma. "Ale děti by určitě rády šly, že?"

"Samy?" vykulila jsem na mámu oči.

Paní Coleyertové se rozšířil úsměv od ucha k uchu. "Bude o děti dobře postaráno, zahrajeme si nějakou hru a večer si je můžete v pohodě vyzvednout," snažila se ujistit mámu všemi možnými způsoby.

Vůbec ale vůbec se mi to nelíbilo. Nechápala jsem mámu, jak nás může svěřit na celé odpoledne staré babizně, kterou znala pouhých deset minut, a mluvily se o ní v našem městě samé škaredé věci. Ani jedna dobrá zpráva! Možná to, že nechodí ven a radši zůstává doma. I Jana mámu varovala, ale ta si z toho asi nic nedělá a navíc ten článek v novinách o zmizení dítěte. Připadá mi zvláštní, že si máma o nás v tomto ohledu nedělá starost.

Stařena dopila šálek čaje a nemotorně se zvedla z křesla. "Tak já už půjdu, děkuji za skvělý čaj a těším se na vás pozítří, děti," mrkla na nás.

Máma paní Coleyertovou doprovodila ke dveřím. Mezitím jsem se s bratrem snažila navázat konverzaci ohledně její návštěvy.

"Ty se ke Coleyertovým těšíš?" zeptala jsem se ho.

Přikývl. "Slanda," naznačil.

"Ty si myslíš, že tam bude sranda?"

"Jo," usmál se.

Potom si mě začal podezíravě prohlížet. "Ty se netěšíš? Ploč? Paní je hlozně hodná."

Promnula jsem si rukama obličej a potom jsem mu odpověděla. "Já nevím, paní Coleyertová mi přijde velmi zvláštní a překvapuje mě, že nás tam máma pouští samotné."

"Nesmysl," zasmál se bratr a v tu chvíli přišla do pokoje máma, taky s úsměvem na rtech.

"Netušila jsem, že je paní Coleyertová tak laskavá," začala mluvit. "Všichni o ní mluví, jak je špatná, ale to není pravda! Chudák stařenka se belhala s balónem v takovém stavu až k nám, aby nám ho mohla přinést. Musím zavolat Janě," odběhla do kuchyně.

Teď jsem si v duchu řekla, že by bylo vážně dobré a užitečné hovor poslouchat, navíc ani nehrála televize. Vzala jsem si noviny, co byly na stole a dělala, že si čtu. Máma přišla s mobilem v ruce a bratr odešel pryč. Nejspíš do svého pokoje.

Mámu neštvalo, že jsem v pokoji. Sedla si do křesla a vytočila Janino číslo, jak to dělala často. Chvíli trvalo, než telefon vzala, ale jakmile tak učinila, máma zakřičela: "To bys nevěřila, co se mi stalo!" a vyprskla.

"Co se stalo, Kláro, že jsi z toho tak hotová?" uslyšela jsem Janin tichý hlas vycházející z mobilního telefonu. Šlo tomu vcelku dobře rozumět. Teď, když bylo ticho.

"Viděla jsem se s paní Coleyertovou!" vypískla máma jako malá holka. Chovala se, jako by byla před chvílí v přítomnosti nějaké známé osobnosti, ale ona jenom viděla jednu paní.

"To ale není možné. Jak se to stalo?" zajímalo Janu. A tak jí máma vylíčila celý dnešní příběh. Nějaké drobnosti si samozřejmě vymyslela, ale tak už to bývá.

"Kláro, a ty si myslíš, že je správné poslat děti k paní Coleyertové, o které se šíří takové fámy?" Janin hlas zněl velmi starostlivě.

"Fámy?" znělo překvapení v mámině hlasu. "Jsou to jen lži. Devadesát devět procent fámů jsou jen lži!"

"No ale…"

"Vím, co dělám," skočila máma své kamarádce do řeči. "Mým dětem se nic nestane!"

"No, promiň, jenom jsem tě chtěla varovat! Já bych mého Alexe ke Coleyertovým rozhodně nepustila!" Z hlasu Jany šlo poznat, že se urazila. "Ale až se tvým dětem doopravdy něco zlého stane, věz, že jsem tě varovala!"

"Panebože, jo," zakončila máma tipnutím červeného tlačítka, na němž byl zobrazený červený telefon, hovor.