Pokud mě chceš kontaktovat, napiš mi na blog.kaderabek@seznam.cz !

Reklamy, které nejsou v reklamách, mažu!!!

Právě pracuji na svojí první velké detektivce!:) Myslím, že se máte něco těšit! Mezitím si můžete přečíst moje jiné povídky!:)

Prosinec 2011

31.12.2011-No a co...

31. prosince 2011 v 18:37 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Silvestr opět doma. Letos se to mělo pořádně rozjet, ale onemocněla. No vlastně ne tak doslova. Chytla mě vyrážka a včera jsem byla u doktorky, ta mi řekla, že celá rodina musíme být doma. Už to chytlai mamka a teď jsem slyšela, jak z obýváku volají, že to má i bratr. Takže dnešní večer bude jako každej jinej. S tebou mě baví svět. Jo, žeru to! :D A brácha taky! :D A potom psaní a doufám, že konečně dočtu knížku! Jsem nesmírně zvědavá, jak to dopadne.
Snad se příští rok všichni v klubu sejdeme. Anička mi řekla, že až budu zdravá, tak smím u nich přespat. ;)


Beru i Silvestr jako Vánoční svátek, tak si to pořádně užijte!

Přeju vám do roku 2012 zdravíčko, štěstíčko a lásku. Jenom to nejlepší. :)

KráTerka

Záložky pro děvčátka :P

30. prosince 2011 v 18:00 | KráTerka |  Tvorba
Letos jsem holkám k Ježíškovi pletla záložky, celkem jedenáct, každá trvala asi čtyřicet minut, ale jelikož se u toho daly sledovat i detektivky, nestěžovala jsem si.


Tady jsou všechny kámošky pohromadě. :)


Ty konce se líbí aj mně. :D

1. záložka pro Áďu

2. záložka pro Bláňu:

3. záložka pro Aničku

4. záložka pro Bětku

5. záložka pro Anet

6. záložka pro Peťu

7. záložka pro Pavlu

8. záložka pro Ivu

9. záložka pro Klárku

10. záložka pro Evičku

11. záložka pro Lenku

Tamrce jsem nestihla uplést, a tak jsem jí dala tento přívěsek. (Nerada jsem se ho zbavila, stejně jako záložek)

Jinak tady ještě máte bonus, jak záložka vypadá v knížce. :)

A ještě jednou všechny pohromadě

Vyjádřete se do komentů. Která je nejlepší? ;)

Oko-doslov a poděkování

27. prosince 2011 v 18:00 | KráTerka |  Oko
Kráčím směrem k psychologické léčebně. Bílá, nezajímavá, lehce přehlédnutelná budova stojí přede mnou. Zajímá mě, co v ní bratr celý ten dlouhý den dělal. Zda se bavil, našel si nové kamarády a doufám, že se nestal obětí posměchu nebo šikany.
Vstupuji do této budovy, vyjíždím výtahem do prvního patra. Čekám na sestru, která mě za chvíli pustí do herny, kde bratr je. Už otevírá dveře. Vidím ho. Směje se a to opravdu hlasitě společně s neznámým chlapcem, který může být stejně starý. Mám pocit, že je šťastný. Najednou se na mě podívá a jeho úsměv se ještě rozšíří, i když jsem myslela, že víc už to nejde. Rozbíhá se ke mně, jeho náruč je otevřená, pořád se směje a silně se ke mně přitiskne.
Zahltí mě krásný pocit a chce se mi opět plakat. Tentokrát ale radostí. Cítím tu vlnu štěstěny.

Na závěr:
Poděkování patří především Janičce a Michalovi, kteří vlastní zahradu, na jejímž konci jsou dveře s okem, kterého jsem se jako malá bála. Děkuji za inspiraci k napsání tohoto příběhu.
Zároveň děkuji i těm, co mě ve psaní stále podporují. Mezi ně patří rodina a kamarádi a lidé, co mi na blog píší povzbuzující komentáře.
Budu ráda, když se v komentářích vyjádříte, jak se Vám příběh líbil. Co byste naopak zlepšili a co ne. Ony ty Vaše názory jsou pro mě velmi důležité a zároveň i motivující. ;)
Autorka, Říjen 2011

25.12.2011-Tak co bylo pod stromkem?

25. prosince 2011 v 18:55 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Jojo, Ježulda byl fakt štědrej, to se musí uznat. :D Chcete, abych vyjmenovala všechno, co jsem dostala? No budiž, koneckonců to může být později pro mě taková vzpomínka. :)

-tiskárnu - no za ni jsem fakt ráda a jsem ráda, že je tam i skener, takže tu budete mívat naskenovaný obrázky, asi, ještě se musím pořádně podívat, jak to bude vypadat
-tašku na notebook - růžová! :P :D
-oblečení - dvě trička, šedý bolerko, jednu halenku, potom takovou šatohalenku (sakra, já nevím, jak se tomu říká :D), kalhoty an lyže, čepici a šálu, no a to je asi všechno. :D
-ručník se Šmoulinkou
-plyšáka taťku Šmoulu (no jo, Ježíšek nevěděl, že já nerada Šmouly, ale ten ručník používat budu, Šmoulinka se mi z těch postav líbí jako jediná)
-dózičky na šperky
-knížky - Deník malého poseroutky Ošklivá pravda (už to mám přečtený, bylo to fakt boží. :D Můžete čekat recenzi společně s knížkou Úžasný deník: Tom Gates, který dostal bratr, ze zvědavosti jsem ho už taky přečetla), Někde jinde a Dědictví rodu Trhoffů (na to se fakt hafózně těším)
- fialový hodinky - takový s tím gumovým řemínkem
-voňavku
-bižu - korálkovej řetízek a náramky
-krém Bioderma, kterej normálně používám, ale je přece jenom o něco dražší, takže šel pod stromeček
-pásek - ten jsem si vůbec nevybírala 23. ve městě :D
-klíčenku s mým oblíbeným žlutým Angry Birdsem, která se již pohupuje na tašce
-lesk na rty
-a samozřejmě ještě hromadu bbůstek od holek a kluků. :P :D (Jo, třeba magnetku s poseroutkou, pružinu, kterou mi bratr pořád bere, dokonale vonící mýdlo a knížku smrtící praxe)

...a to je asi všechno.

Jak vidíte, je toho fakt dost. :P Já nic nefotila, ale slibuju, že se můžete těšit na velkej článek se spoustou mých výrobků z bužírek. Doufám, že to bude stát fakt za to a odnese si to aspoň trochu úspěch. :)
Jinak dneska u ná byla tetička, strýček a sestřenky. Babička nadělala samozřejmě kupu jídla, takže jsem se docela dost najedla a v těch pět hodin se rozhodla, že už dnes nic jíst nebudu, naopak zapíjím to zeleným čajem a cvičila jsem dvacet minut! :-O :D Ale to mě teď čeká každej den. :D
Mějte se fajn a pochlubte se v komentářích, co ste dostali. :P :D

KráTerka, která se po zdlouhavých hodinách čtení rozhodla jít psát

24.12.2011 - Krásné Vánoce :)

24. prosince 2011 v 0:01 | KráTerka |  Já a moje zážitky

A ani Rachel a Zub na Vás nezapomněli. Tentokrát ale v jiném, neobvyklém prostředí. :)


Nosík Rachel se tou Zimou trochu změnil, můžeme doufakt, že se to do napsání jejího deníku spraví. :D

Oko-11. kapitola

23. prosince 2011 v 18:00 | KráTerka |  Oko
"Takže si myslíš, že za několik týdnů odjedete?" zeptal se mě muž v bílé košili, černými kalhotami, kravatou a nohami vsunutých do vyleštěných lakýrek.
"Ano," přitakala jsem a upila trochu čaje.
Nacházela jsem se v kabinetě zeměpisu. Všude byly vylepené mapy. V policích se nacházelo několik atlasů, v několika dokonce různé suvenýry z jiných krajin. Seděla jsem v pohodlném křesle, učitel naproti mně v tom stejném.
"Je dobře, že se našel ten chlapec, rodiče musí být nesmírně šťastni, ale je zvláštní, že se vrátil bez očí. Četl jsem, že nechtěl říci, jak se k domu v takovém stavu dostal, on jen odpověděl, že ho zachránila jakási dívka," pokyvoval hlavou.
Nemohla jsem nic jiného než se pořádně usmát. "Ano, taky jsem to četla."
Učitel se napil ze svého šálku a potom mi položil další otázku. "Co se vlastně stalo, že tvůj bratr nemá oko?"
Odpověď na tuto otázku jsem měla už připravenou a mnohokrát jsem na ni lidem v mém okolí odpovídala. "Hráli jsme si na zahradě, on zakopl a napíchl se na opíkátko, jak se na něm dělají špekáčky při ohni," vysvětlila jsem.
"To mě mrzí." Jeho hlas zněl až neskutečně upřímně, díval se mi do očí, takže jsem věděla, že to myslel vážně.
Za poslední tři dny se toho stalo doopravdy hodně. Bylo mi tak mizerně, že jsem nechtěla popisovat všechny nepříjemné zážitky, co se děly.
Máma se předávkovala. Myslela jsem, že když jsem ji poprvé načapala a prosila, ať to nedělá, že si na to znova netroufne a nebude tak hloupá. Bohužel. Je teď v nemocnici. Vypumpovali jí žaludek. Byla jsem u ní dnes ráno, jdou na ní vidět značné psychické následky, ale povídala si se mnou z většiny v klidu a normálně.
Bratr je v psychické léčebně ve městě vzdáleném asi dvacet kilometrů odtud. Včera jsem tam s ním poprvé jela. Pan doktor zjistil, že už několik let trpí jednou nemocí, nemohu si teď vybavit název, ale vím, že to není nic závažného. Říkal, že si ho tam na týden nechají a budou ho pozorovat. Já za ním mohu kdykoli přijet, ale nesmím v léčebně zůstat přes noc.
Snad všechny místní noviny zahrnula zpráva o tom, že se chlapec našel. Slepý, s následkem duševní poruchy, ale nic vážného. Je zvláštní, když si říkám, že jsem to vlastně byla já, ta dívka, o které do televize mluvil ta hezká slova, věty, fráze. Je to krásný pocit.
Nevím, kdy se budeme stěhovat, tipuju, že za dva týdny už z tohoto města vypadneme. Pár věcí jsem na máminu prosbu zabalila. Moc jsme toho v tom novém bytě neměli. Ani skříně nebyly pořádně zařízené.
Nemůžu se dočkat, až znova uvidím Barboru a Romana, moje nejlepší kamarády. Psali jsme si maily snad každý den za tu dobu, co jsem tu trávila. Jakmile jsem jim napsala, že se vrátím, odepsali mi, že je to skvělá zpráva, prý se moc těší. Při čemž Bára do mailu dodala, že je hrozné mít vedle sebe pořád Romana a potřebuje mě, aby se mi mohla vyzpovídat s holčičími problémy, protože Roman by si z ní hned začal utahovat a dělat legraci.
Začala jsem dostávat i další maily ohledně mého návratu. Napsalo mi několik mých spolužaček. Prý je to beze mě ve třídě absolutně nudný. Chybí jim ty moje vtipy.
Já si nikdy jako vtipálek nepřipadala. Občas jsem nahodila nějakou poznámku a ostatní dostali záchvat smíchu, mně na tom ale nic vtipného nepřišlo.
Nechci se loučit s Gábinou. Myslím, že by to těžce snášela. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší, když odjedu ze dne na den, ať se ona i já nemusíme trápit. Bylo by to těžké.
Mám pocit, že Coleyertovi chystají únik pryč. Když jdu kolem a to věřte, že je to jen cestou do školy a zpátky, protože jinak bych musela jít pěkným okruhem, slyším šramot, šustění, skládání krabic na sebe. Čekám, kdy se před jejich domem objeví cedulka s nápisem: Na prodej.
Nikdo neví o tom, co jsem tam zažila. Jenom bratr, máma, Nikolas a já. Myslím, že bych se mohla svěřit někomu dalšímu, ale ta úzkost, která ve mně stále přežívá, mi říká, ať se před nikým o tom nezmiňuji, ať to nevytahuji z mé hlavy, abych na to nemusela myslet a nepřebývaly ve mně pořád ty hrůzné myšlenky. Samozřejmě, že to nebylo jenom o vzpomínkách, ale také o Coleyertových. Myslím si totiž, že paní Coleyertová je schopná všeho. I kdyby byla pryč, odstěhovaná, klidně tisíce kilometrů odsud a já někomu o návštěvě v jejím domě řekla, stejně si myslím, že by se to dozvěděla. A to je to, co mě děsí úplně ze všeho nejvíc.
Člověk je o to ještě víc nervózní, když neví proč. Proč to ti Coleyertovi dělali, k čemu jim to všechno bylo… Každý večer si vyčítám, že jsem se jich nezeptala, že mě to netrklo a nevím důvod. Myslím, že se ho ani nedozvím.
Je to podobné, jako když někdo někoho zavraždí. Víte kdo, ale nevíte proč a to je na tom to nejvíc zajímavé a záhadné a hlavně děsivé.
"Viki?" oslovil mě pan učitel. Sledoval mě s velikou starostí. "Proč zase pláčeš? Já jsem nikdy neviděl, jak se pořádně směješ," stoupl si z křesla, sebral ze psacího stolu kapesníky a podal mi je.
"Kdybyste mě slyšel, jak se směju, myslel byste si, že vydávám zvuky podobné nějakému zvířeti," utřela jsem si oči.
"Proč mi nedokážeš říci, co se stalo?" zajímal se. Najednou ho můj smích vůbec nezajímal. "Myslím, že bych to pochopil a popřípadě ti mohl i pomoci."
Povzdechla jsem si. "Je to dlouhý příběh. Šťastný i zoufalý, neuvěřitelný až uvěřitelný, veselý i smutný, plný emocí, citů, nových setkání, nového poznání, jiných zkušeností," pokrčila jsem rameny. "Nevím, zda by bylo dobré šťourat se v minulosti, nemyslíte?"
"Když myslíš ty," odpověděl.
Napila jsem se znova čaje. "Myslím, že už půjdu. Musím za mámou do nemocnice, zítra ji možná pustí a to by bylo vážně dobře. Dořešila by věci kolem stěhování," zvedla jsem se z křesla.
On si taky stoupnul, přišel ke mně a napřáhnul ruku. Potřásla jsem s ní. "Měj se hezky, ať se ti jen daří," usmál se.
"Vy taky. Přeju jenom samé hodné žáky!" taky jsem se usmála a přešla ke dveřím. On mi je gentlemansky otevřel a já vyšla z kabinetu ven.
Do této školy se už nikdy nechci vrátit.


21.12.2011-Třikrát se vyspat...a je tu Ježíšek! :P

21. prosince 2011 v 15:12 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Včera jsem byla v Brně, jo bylo to fajn, a když jsem se ráno probudila, tak...panejo! Sněží! :D Teď už je z toho ale jenom břečka. :D Za chvíli jdu do kytary a večer do divadla. Těším se! A zítra di budeme předávat dárky! Taky se těším! :D Včerejší zlost už ze mě spadla, nemám proč se rozčilovat...
Já vím, že tento článek nestojí za nic, ale konečně zasněžilo! :P :D


P.S-Z informatiky za jedna, z dějepisu za 2. :D

A jako vy chcete být anorektičky, jo?

20. prosince 2011 v 21:25 | KráTerka |  Píšu
Konečně píšu pořádný názorový článek a věřte, že bude fakt dlouhý! Dovedla mě k tomu jedna slečna, která si píše blog za účelem hubnout, což by nebylo až tak zlé. Ale když jsem si přečetla její jídelníček, lehce mě to šokovalo.

Snídaně: aktivia jahodová
Svačina: ---
Oběd: ---
Svačina: ---
Večeře: activia jahodová

Na blogu jsem se dozvěděla, že je slečně šestnáct, což může tak trochu dokazovat její trochu přitroublé myšlení. Sakra, nejraději bych do každé věty zařadila sprostý slovo, ale musím se držet.
Slečna měla na blogu jiné odkazy na podobné blogy, a tak jsem ze zvědavosti odkazy rozklikla. Heh. :D Jako co toto má, ku*va bejt?
Mně je čtrnáct, nebudu vám říkat kolik vážím, prozradím akorát, že je to víc než 60 kg a míň než 70. Měřím zhruba 168 cm, za velikosti nosím 40/42, čili většinou L, ale v mé skříni byste samozřejmě našli i eMka, nebo Xlka, za co se vůbec nestydím.
Svůj styl jsem změnila na začátku sedmé třídy, protože jsem přes primu (šestku) přibrala osm kilo. Jo, je to fakt dost. Začala jsem pít vodu z kohoutku a zaměřila se víc na musli a ovoce. Od té doby má váha stoupla jenom o tři kilogramy a já doufám, že si ji teď budu udržovat.
Nechápu, absolutně nechápu primánky, které by se vlezly do jedné z nohovic mých kalhot, co říkají, že jsou tlusté. Jednou v češtině jsme toto téma nakousli a paní učitelka Š. nám taky říkala, jak je to děsivě zlý.
Copak vy chcete, vy vážně chcete být anorektičky a vypadat nějak takto?
No, možná jsem to s tím obrázkem trochu přehnala, ale hold, je to tak, co si budem povídat.
Možná, že si o mně myslíte, že jsem tak trochu blázen. Jídelníček, který jsem zkopírovala, mi nevadí, pokud jo dívka nedodržuje měsíc, ale třeba jenom čtyři dny. Víc bych tomu ale nedávala. V tom případě souhlasím.
Samozřejmě musím připsat to, že pokud je člvoěěk doopravdy obézní, měl by s tím taky něco dělat a né se válet u televize. Mluvím teď o naprosto zdravýchdospívajících holkách, jejichž tělo se vyvíjí.
Nebudu se tu rozepisovat o zdravém životním stylu, podle mě víte, jak by měl vypadat, a když ne, tak si můžete na googlu vyťukat "zdravý životní styl" a ono se vám to tam objeví.
Já bych se nyní raději zaměřila na další "ochutnávky" z blogového světa.

Narazila jsem na blog třináctileté slečny, tady máte ukázku:

Snídaně-Nic
Svačina1-Nic
Oběd-krajíček toust. chleba a hrnek mlíkalena
Svačina2-Nic
Večeře-Šumavská topinka, pytlík popcornu, 2řádky velký milky čokolády, trochu jogurtuCamparis
Večeře vyzvracena!!!
Pití-0,5l voda s citronkem, mlíko
______________________________________________________________
Grrr! Tak hezky to začalo.. ale ten večer jsem vyklopila..Aneb můj kámoš záchod ilhanek WCthwow.gif image by Salisko
Já bych strašně chtěla do New Yorku...♥♥♥cute
Ale jednou se tam dostanu!thredheart.gif image by Saliskothredheart.gif image by Saliskothredheart.gif image by Saliskothredheart.gif image by Saliskothredheart.gif image by Salisko
Tak se zatím mějte..jumpy.gif image by Salisko Mám nějak skvělou náladu..;D

Můj kámoš záchod, jasně. :D A to si vemte, že je jí třináct. Chápete to, třináct??? Jo a jenom tak mimochodem, má 165 cm, 50 kilo a chce to dotáhnout na čtyrycet!

Další ochutnávka týkající se patnáctileté slečny:

snídaně - nic
svačina - nic
oběd - kuřecí maso, hranolky
svačina - nic
večeře - bramborová kaše, dva kousky toffifee
anebo ještě něco mnohem lepšího:
snídaně - nic
svačina - jahodovo-jablková dřeň
oběd - nic
svačina - nic
večeře - milkshake z McDonaldu
Vidíte tam bílkoviny? Vidíte tam tuky? Vidíte tam sachoridy??????


Až je mi z toho do breku:

Věk - 14
Výška - 177 cm
Váha - 50 kg
- cíl 1. - 48 kg
- cíl 2. - 47 kg
- cíl 3. - 45 kg

+ její jídelníček:
Snídaně: Nic
Svačina: Nic
Oběd: trocha rýžového nákypu / Jen trocha...Nemám ho ráda... /
Svačina: Nic
Večeře: Ovocný salát /Nový recept :))
Pití: 0.4 l zeleného čaje , 05 l dobrá voda neochucená neperlivá
Pohyb: Leh sedy


Ale prý chce dělat modeling, to je její věc...

What?

Dneska:
Snídaně: -
Svačina: -
Oběd: -
Svačina: -
Večeře: -

Dlaší kratší článek:

Jídelníček
7:30-okurka
13:25-okurka
17:00-rajče

Sport
200 cviků na břicho
Dneska je mi hrozně, jsem nemocná a ve škole jsem to uplně nezvládala, vůbec jsem se nemohla soustředit, jak mě bolela hlava, tak uvidím, jestli zítra půjdu do školy...to záleží na mamce.
S jídelníčkem jsem spokojená i se sportem, na to jak se cítím, až se divím, že jsem to zvládla:D
A jak se držíte vy?

U jedné slečny jsem ale něco rozumného našla, byl to poslední blog, na který jsem se koukala:

Snídaně: activia bílá+hrst rozinek
Svačina: 2 cookies+mandarinka
Oběd: vařené brambory, kuřecí steak+ zelný salát
Svačina: rohlík s plátek sýra 30% 4 listy čínského zelí
Večeře: těstovinový salát se zeleninou
Pití: 0,3l čaje, 1,5l vody, 0,3l šťávy (8kcal)
Pohyb: 30 min chůze, 30 mi tanec, pilates
To se mi líbí!
Všimli jste si u těch zkopírovaných jídelníčků, že většině slečen, vlastně všem, až na okurku, chvybí snídaně? Ne, nadarmo se říká, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne.
To je asi vše. Psala jsem tenhle článek čtyřicet minut, takže mě nenapadá nic lepšího, než zalehnout. Těším se na vaše názory v komentářích...





Oko-10. kapitola

20. prosince 2011 v 18:00 | KráTerka |  Oko
Zvláštní zveřejňovat to takto před Vánoci, ale nechci to prodlužovat...

Za několik minut jsme už byli na ulici Dlouhá.
Nikolas seděl na chodníku a cítila jsem z něj strach. Sedla jsem si vedle něj.
"Neboj, to jsem já," chytla jsem ho za ruku. "Jsme volní. Můžeš jít domů. Odvedu tě tam. Kde bydlíš?"
"Střední patnáct."
Otočila jsem se k bratrovi. "Běž domů, za mámou, já přijdu za několik minut. Prosím, nemluv s ní. Dělej něco jiného. Hlavně s ní nemluv," žádala jsem ho. Bratr pochopil a odběhl pryč. Klepal se. Když běžel.
"Pojď," pomohla jsem vstát Nikolasovi. "Odvedu tě teď domů. Nechci, aby mě tvá matka viděla, mohla bych mít potíže. Všechno by to spadlo na mě a věř mi, že já to teď fakt nepotřebuju. Chápeš mě?"
"Jo." Byla jsem ráda, že to Nikolas řekl. Pomalu jsem ho vedla ulicí. Svíral pevně mou ruku.
"Kdykoli za mnou přijdeš a podáš mi ruku, poznám tě," ohmatával ji pořád. Opět jsem se neovládla a ukápla mi slza.
Nacházel se ve mně neskutečný počet pocitů, obav, starostí, trápení. To, že jsme šli k paní Coleyertové bylo dobré, ale zároveň i špatné. Kdoví, co by s chudáčkem Nikolasem bylo, ale byla jsem nešťastná, že jsem nedokázala bratra pohlídat a naprosto jsem pohořela. Bude mít teď velké potíže. Jedno oko je míň než dvě. Srdce mi říká, že bylo dobré jít k paní Coleyertové, ale zbytek mého těla, mých pocitů se nedokáže smířit s mým absolutním selháním.
Nikolas mlčel, soustředil se na svoje kroky. Našlapoval dost pomalu a nejistě. Byla jsem trpělivá. Vůbec se mi nechtělo domů…
Asi po patnácti minutách jsme dorazili k domu, kde Nikolas bydlel. Rolety byly zatažené a z jednoho okna vlál černý prapor. Svého syna už dávno oplakali.
"Je to pořád stejné?" zeptal se.
I když absolutně nesnáším lži, věděla jsem, že teď lhát musím, alespoň z části.
"Tví rodiče tě pořád hledají. Neztratili žádnou naději. Nechtějí ani pomyslet na to, že by ses neměl vrátit. Představ si roztažené rolety, nové tašky na střeše, motýly kolem něj. Buď šťastný. Když ty budeš šťastný, tví rodiče budou tisíckrát šťastnější. Hlavně nebuď smutný. Usměj se pořádně na mámu, obejmi ji, polib ji a bude ta nejšťastnější," pomalu jsem obtočila svoje paže kolem jeho krku a objala ho. On mi ty své obtočil kolem pasu.
Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale bylo to krásné. Brečela jsem u toho, cítila jsem se šťastně, ale zároveň zoufale.
Potom jsem ho pustila. "Už je skoro tma," řekla jsem. "Je čas jít, všichni na tebe čekají."
Naklonil se ke mně a políbil mě na tvář. "Děkuji."
Odvedla jsem ho ještě ke vstupním dveřím, potom jsem se otočila zády a odešla.
Asi po minutě jsem uslyšela výkřik a hned nato pláč. Neotáčela jsem se. Věřím, že bych pohled na rodinu psychicky nezvládla.
Jakmile jsem došla domů, otevřela mi máma s kapesníkem v ruce a pevně mě objala.
"Maxík mi všechno řekl," spustila potichu, když jsem zabouchla domovní dveře. "Taky mi pověděl, jak ti vyhrožovala. Neboj, nikomu nic neřeknu, Vikinko moje. Musíme se odstěhovat. Našla jsem už nový byt. Byt v městě poblíž starého města. Budeš tam znova chodit do školy, i Max. Zajistím vám dojíždění," poklepala mě po rameni. "Ach, byla jsem tak hloupá. Tak hloupá…" Slzy jí tekly proudem. "Taky mi Max řekl o Nikolasovi. Pro mě jsi hrdinka, princezno moje. Pro mě jsi hrdinka…"
"Mami," odtrhla jsem se od ní, "potřebuji si vše ujasnit v hlavě. Nech mě, prosím."

18.12.2011-Že teď na blog kašlu? Ne, jenom není čas...

18. prosince 2011 v 19:58 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Ahoj, kašlu teď na blog? Ne, nekašlu. Není akorát čas. Dopsala jsem další díl Zuba, tentokrát kratší, ale pořád má pointu. Problém je, že se mi nechtějí dělat ilustrace, ale další dva už mám jakžtakž namyšlené.
Dárky pro holky daly celkem taky zabrat, sledovala jsem při jejich tvoření detektivky, které mi možná byly trochu inspirací. Chtěla bych napsat nějakou "dospěláckou" detektivku, mladou hlavní hrdinku mám vymyšlenou, námět jakžtakž, ale pořád si myslím, že mám na něco takového čas a neměla bych se do toho pouštět pře tím, než mi bude patnáct nebo po tom, až něco doopravdy silného zažiji. Netvrdím, že je můj život nudný, naopak jsem potkala mnoho zajímavých věcí, hádky, ale jedna věc... Až přijde tak přijde. (Jelikož by si to můj táta mohl špatně vyložit, tak tamto slovo na tři písmena fakt nemyslím. :D)
Vrátila jsem se včera opět k mojí Rose, k povídce, která má už 8 000 slov a odhaduji, že bude nejdelší, kterou jsem kdy napsala. A bude ze zcela obyčejného života, žádná fantasmagoria jak tomu říká babička. :D No, myslím, že se můžete nechat překvapit.
A deník Rachel pokračuje velmi pomalu, není na to náladu, i když už to mám celé v hlavě. :D

Ale pryč od povídek, teď ke škole. Zítra píšem infošku, učila jsem se asi hodinu, tak snad to dopadne dobře, ale dávat testy teď před Vánocemi, kdy se všichni už přepínáme pomalu do klidu, protože už za necelý týden přijdou...
A test z dějáku jsem pohnojila. :D (Nebudu tvrdit, že za to může učitelka, i když je to částečně pravda. Sic to není ještě opravené, takže jsem docela zvědavá.)
A pak přijde Silvestr. ;( No,bude docela divokej. :D A pak hory. Ty jo, chci se vidět na lyžích, doopravdy, jsem na sebe fakt zvědavá. :D

V sobotu jsem byla na autech 2, jinak uklízela a koukala na již zmíněné detektivky.

Přes prázdniny spíš čekejte články s tvorbou, moc se ozývat nebudu. ;) Nebo se mýlím? Určitě se mýlím. :D

KráTerka silně doufajíc, že zítřejší den přežije. :D


P.S-Zkuste se někdy koupat ve tmě!

A fotka je z loňska! Sníh u nás není! :D


Oko-9. kapitola

16. prosince 2011 v 18:00 | KráTerka |  Oko
"Prosím, co to děláte?" teď už vážně brečím a mávám rukama kolem sebe.
Překvapuje mě, že do ničeho nenarážím, paní Coleyertová se musela rychle vytratit, což bych díky jejímu zdravotnímu stavu nečekala.
Teď mám v hlavě však jediné: strach.
Utíkám se zaslzenými očima. Najednou narážím do jakéhosi dřeva. Ano, jsou to dveře. Dostávám se z této místnosti ven.
Na chodbě už tma naštěstí není. Doléhá sem světlo z velkého okna na konci chodby.
"Musím najít bratra," opakuji si pořád tato tři slova v hlavě. "Musím najít bratra…"
Mířím k dalším dveřím. Již ke třetím. Bojím se, jaká hrůza se v nich skrývá, co mě čeká, co mě vyděsí. Pomalu je otvírám a co v místnosti spatřím, mi opravdu krev na chvilinku v žilách zmrazí.
Sedí tam chlapec. Slepý. Ústa má přelepená lepicí páskou, ruce i nohy svázané silným provazem. I přes to, že nemá oči, poznávám tvar hlavy, nos, vlasy, uši, poznávám Nikolase Brkočeše…
Já vím, že mám v této chvíli hledat bratra, ale nemohla jsem ho tam jen tak nechat, vypadal opravdu sklesle, zničeně, polomrtvě. Jednu chvíli jsem přemýšlela, jestli není vážně mrtvý. Pomalu jsem se k němu přiblížila a strhla mu pásku z úst.
"Kdo jsi?" zeptal se a ve mně se objevila jiskřička štěstí a naděje, protože žil.
"Přítel," odpověděla jsem a už jsem se mu snažila rozvázat provazy. Po několika sekundách povolily a on se už sám osvobodil.
"Díky," pomalu nahmatal má ramena a přitiskl se ke mně. "Co mám teď dělat, nic nevidím!" zašeptal mi do ucha.
"Pokus se o útěk." Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. "Já musím najít ještě jednoho člověka. Všechno ti pak povím, na nic se už neptej. Znáš tuto část města dobře?"
Nikolas přikývl.
"Sejdeme se na kraji ulice Dlouhá, u té sošky. Já vím, že je to pro tebe těžké, když teď nevidíš, ale věřím, že se s tím nějak popereš." Pomohla jsem mu zvednout se a dostat se až ke schodům.
Musela jsem dál hledat bratra, proto jsem neváhala a šáhla po další klice.
Byla to kulatá místnost a uprostřed ní seděl. Pouze s jedním okem. Nahrnuly se mi znova slzy do očí. I přes mou opatrnost se nakonec všechno muselo zvrtnout a já ho neuhlídala.
Strhla jsem mu izolepu z úst a rozvázala ruce i nohy, tentokrát mnohem rychleji. Suky nebyly silně dotažené.
"Sesčičko!" objal mě pevně, ale za zlomek sekundy hned pustil.
"Je tu schován ještě někdo kromě Nikolase?" dívala jsem se mu, teď už bohužel jenom do jednoho oka.
Zavrtěl hlavou zleva doprava.
"Pojď, musíme jít," pomohla jsem mu vstát a táhla ho za sebou. "Nevíš, kam šli ti Coleyertovi?"
"Ne," odpověděl. "Viki, ploč se to stalo?" Nedivila jsem se, že byl zvědavý i já bych byla, ale nemohla jsem mu to všechno vysvětlovat, tak jsem mu řekla, ať počká, až budeme někde v bezpečí, někde pryč. Tam mu to všechno povím.
Byla jsem tak rozrušená, že jsem si neuvědomila, že dělám pořádný hluk. Mohl mě kdokoli slyšet, a taky že slyšel.
Byli jsme už u vstupních dveří. Měla jsem radost, že jsem neviděla někde poblíž motajícího se Nikolase. Podařilo se mu utéct. Naši cestu k volnosti ovšem překazila paní Coleyertová. Už jsem chtěla chytnout za kliku, když se zčista jasna objevila před námi.
"Kampak, kampak?" spráskla ruce. "Nikam vás nepustím," hlasitě se zasmála. Byl to děsivý smích. Takový, jakým se smějí opravdu zlé, nepřející stařeny jak v pohádkách, tak i v reálném světě kolem nás.
"Máte, co jste chtěla!" oddechovala jsem rychle. "Proč nás už nemůžete pustit?"
"Holčičko," chytla mě palcem a ukazovákem za bradu, "pokud něco někomu řekneš, vrátím se. A věř, že já jsem toho schopná."
Polkla jsem a pomalu přikývla. Její dotek byl nepříjemný a chtěla jsem být z tohoto domu už pryč.
"Jo a mimochodem, nemysli si, že nevím, že jsi pustila toho chudáčka Nikolase!" pořád svírala mou bradu. "Vlastně jsem ráda, že jsem se ho zbavila, vypadalo to, že se každou chvíli zblázní. A co já bych s takovým šílencem dělala?"
"Jste odporná zrůda!" prskla jsem. Nejspíš ji několik mých slin zasáhlo, protože se zatvářila naprosto příšerně.
"Viktorko," zapískla, "nezapomeň. Nikolasovi věřit nebudou. Chudáček malý… A tvému bratrovi taky ne. Je to malé děcko. Ty jsi zůstala nepostižená a jsi oproti těm dvěma malým neschopným spratkům rozumná, takže se zeptají tebe, co se stalo. Pokud uvidím nějakou nepříjemnou návštěvu u mého domku, oplatím ti to mojí společností."
Pomalu jsem přikývla. Pochopila jsem vážnost této věci, avšak nelze, abych v sobě pravdu dusila pořád. Nesnáším, opravdu nesnáším, lži.
"Cítím z tebe nejistotu," pustila konečně mou bradu paní Coleyertová. "Ale dozvím se to. Dozvím se všechno. A bude to hodně zlé," najednou zmizela a přede mnou i bratrem byly opět jenom dveře.
Zatáhla jsem za kliku a byla jsem ráda, že z toho domu můžu konečně už vypadnout. Chytla jsem bratra za ruku a táhla ho pryč.

14.12.2011-Nacpanej břuch

14. prosince 2011 v 19:42 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Došla jsem z akce bratrovy třídy zvané alá vánoční dílničky, kde byla hromada jídla, takže má břuch nacpanej a to dokonale! :D Stejně si ale myslím, že si dám ještě ty těstoviny od babičky. :D
Momentálně koukám na Kdo přežije: Fidži a fandím Yau-Manovi. :D No ale nevím, nevím... :D Ještě mě čeká opáčko dějepisu, snad to dám. :P Zítra osmou hodinu, všichni držet palečky! :D
Toto není nijak extra dlouhej článek, jenom jsem vám vlastně chtěla říct, že jsem přecpaná. :D


Oko-8. kapitola

13. prosince 2011 v 18:00 | KráTerka |  Oko
S paní Coleyertovou jsme dlouho povídaly. Povídalo se s ní vážně skvěle. Měla porozumění, chápavost, laskavost. Svěřila jsem jí snad všechny moje problémy, které mě do nynějška trápily. Bylo to třeba nepochopené rozvedení mých rodičů, trápení kvůli desetiletým láskám a kamarádkám i nynější problémy ohledně učitelů a jejich bezdůvodné nenávisti ke mně. K tomu jsem popíjela jeden šálek přeslazeného jahodového čaje za druhým a bylo mi dobře.
Asi po dvou a půl hodinách jsem si uvědomila, že je čas jít domů. Máma na nás možná už čeká.
"Děkuji," odložila jsem hrníček s motivem krásného černého kotěte, "ale už budeme muset jít, je pozdě. Bylo nám u vás příjemně," stoupla jsem si z pohodlné pohovky.
"Ale kam bys chodila, děvče."
"Promiňte," omluvila jsem se, "ale vážně si myslím, že už je čas jít domů, bude už sedm a máma na nás bude určitě čekat," vysvětlovala jsem. "Půjdu za bratrem nahoru," odcházela jsem z pokoje.
"Když myslíš," uslyšela jsem za sebou hlas paní Coleyertové, který mě nějakým způsobem znejistil, ale pořád jsem věděla, že je čas jít domů.
Dřevěné schody, po kterých se šlo do patra, strašně skřípaly. Předpokládala jsem, že uslyším cinkání nádobí, které bude paní Coleyertová dávat do dřezu, ale neslyšela jsem nic. Bylo ticho.
Když jsem po schodech konečně vyšla, ocitla jsem se ve velmi dlouhé chodbě. Na zdech se nacházely tři páry dveří. Nevěděla jsem, ve které jsou bratr a pan Coleyert, a tak jsem opatrně nakoukla do prvních dveří.
Umývárna. Nic zvláštního, ale prapodivně zařízená. Nacházela se v ní jen jedna malá vana, na plovací podlaze jinak nebylo nic.
Vydala jsem se proto k dalším dveřím.
Tady už to bylo zajímavější. Byla tu hromada poliček a na ní pečlivě poskládané plechovičky s pokličkou. Jako v nějakém přepychovém muzeu. Co v nich bylo, tedy jestli tam něco bylo, pro mě bylo neznámé.
Jenže bylo těžké odolat své zvědavosti a nepodívat se, jaký tajuplný obsah skrývají.
Vydala jsem se k té, která mě nejvíce trkla do očí. Červená. Sytě červená. Krčila se vzadu, ale byla dostatečně vidět. Došla jsem k ní a chvíli jsem si ji prohlížela. Nedotýkala jsem se jí.
Potom jsem si povšimla jisté maličkosti. U každé plechovičky byl nalepený štíteček, na němž se nacházelo jméno, datum a slova, u kterých jsem věděla význam, ale nedávaly mi v této souvislosti smysl. U mojí stálo: Marie Klarisová, 3. 4. 1974, zlé až příliš, nutný dozor, kontrolování.
Kdyby někdo chtěl napsat vlastnosti Marie, napsal by zlá, hodná, s dlouhým a na konci, jenže tady bylo dlouhé e a u ostatních taky. Nechápala jsem význam těchto slov.
Vzala jsem plechovičku a pomalu odklopila víčko. Uviděla jsem oko. Trochu to mnou hrklo. Vypadalo jako živé, až příliš, ale leželo mrtvolně. Bylo krásné. Tmavomodré. Člověk, který by takové oči vlastnil, by okouzlil všechny lidi světa. I mě oko okouzlilo, ale pomalu jsem jeho kouzlu začala odolávat a plechovičku zavřela.
Přešla jsem k poličkám, kde plechovičky vypadaly o mnoho nověji a taky data byla z poslední doby. Eva Slibová, 23. 11. 2008, dobrosrdečné, klidné; Petr Damrob, 28. 12. 2009, příliš přítulné, možnost zničení a oschnutí; až jsem došla ke štítečku, u kterého nebyla žádná plechovička a zhrozila jsem se, když jsem zjistila, jaké jméno na něm stojí. Maxmilián Vivrj, 24. 4. 2010 a nic dalšího. Tohle mi ale dost stačilo na to, abych bratra okamžitě našla a odvedla ho domů. V tu chvíli jsem pochopila všechno. Pochopila jsem důvod schovávání se manželů Coleyertů, důvod jejich samoty. Všechno. Během jedné vteřiny se mi rozsvítilo, přehrála jsem si všechny minulé události a…docvaklo mi to.
Musím najít bratra, musím najít bratra.
Zprudka jsem se otočila a za mnou stála paní Coleyertová. Naše oči se střetly, nacházely se od sebe asi deset centimetrů a mně pří této velmi nepříjemné chvíli, naskočila husí kůže a přejel silný mráz po zádech.
"Kde je můj, bratr?" zeptala jsem se zoufalým hlasem. "Na co to všechno potřebujete? Na co potřebujete jeho?"
Paní Coleyertová se pomalu nadechla, pomalu vydechla. Bylo mi absolutně nepříjemné stát proti ní, zvlášť když jsem věděla, že mi může ublížit.
"V očích se skrývají mnohá tajemství, naše touhy, naše vlastnosti, naše osoba, všechno. Z očí tvého bratra vyzařovala jedna velmi vzácná věc," skuhrala ta šeredná bezcitná babizna.
"Jaká?" chtěla jsem vědět.
"Radost ze života," zašeptala paní Coleyertová.
Zavřela jsem oči a pak je pomalu otevřela. Přála jsem si, aby paní Coleyertová odešla, ale bohužel se tak nestalo, tak jsem alespoň řekla: "Ale vždyť radost ze života, tu má skoro každý v očích, alespoň trochu jí v nich musí být."
"Jenže oči tvého bratra tím září, i v té nejhorší chvíli si bude říkat, že by to mohlo být i horší," vysvětlovala.
"Můžete nás prosím nechat jít?" slzy se mi pomalu dostávaly do očí. Tušila jsem, že je už pozdě.
"Promiň, ale proces byl ukončen před několika minutami…" sklopila hlavu. Všechno to jen hrála.
Mně se slzy začaly nahánět do očí. Všechno jsem tak podcenila, byla jsem neskutečně pitomá, ale absolutně zvědavá.
"Mám ještě jednu otázku," řekla jsem. "Na co je oko v klíčové dírce v těch dveřích?"
"Díky němu si vyhledávám novou oběť. Jakmile se do toho domu nastěhuje někdo nový, sleduji ho. Nikdy nevíš, kdy se koukám já a kdy je tam jenom to zaprášené oko."
To už mi stačilo. "Můžeme už jít domů? Prosím," natahovala jsem jako malé děvčátko.
"Myslíš si, že tě teď nechám jít, ty malá, hloupá holko?"
Světla zhasla.

12.12.2011-Polovinu adventního kalendáře mám snězenou, co mě čeká v té další?

12. prosince 2011 v 19:44 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Přesně tak zněl nadpis článku ke dni 12.12.2011 (samozřejmě bez data) a já ho použila i na tento článek. Dnes jsem udělala jednu věc a jsem ráda, že jsem se odvážila ji udělat, pokud vše bude úspěšné, ihned vás budu kontaktovat. :)
A taky mám text na rec. soutěž. Jo, je to paráda. :P :D Ale recotace je už ve čtvrtek či v pátek? :D Takže rychle a s chutí do toho! :D (Stejně požádám paní učitelku Š., jestli si text nemůžu vzít sebou. Taky mě dnes naštvala a z milostného čtyřúhelníku najednou vzniká pětiúhelník! :D) Takže mě v další polovině čeká samosenou ta soutěž, v niž nemám náladu letos zvítězit, ale to se změní, jak si stoupnu před spolužáky. :D
Dárky už má skoro vyřešené, ještě pro holky se musí "dodělat". Doufám, že Anička zítra dojde do školy, tvrdnout zama bych tam fakt nechtěla. :D
Upíjím zelenej čaj s medem, do školy mám všechno udělaný, bolej mě nohy z velejbalu a já se chystám zapnout si Simpsny a plést. (Asi dva díly.) Potom sprcha, dvacetiminutovka psaníčka nevím kolikatiminutovka čteníčka, protože Řadu nešťastných příhod žeru a pak spaní, ale před tím ještě snění, pro které, aby se mi splnilo, musím toho mnoho udělat. :)

KráTerka


Pokud máte sníh, užívejte si ho!


Dotazy a odpovědi 0.1

11. prosince 2011 v 11:50 | KráTerka |  Blog
Takže dneska vám přináším první várku dotazů, na které jste se mě ptali. Je jich jenom pár, a protože už tam skoro měsíc nikdo nenapsal, rozhodla jsem se, že odpovím. :) Jinak dotazy můžete pokládat TADY.

Otázka od Houp: Jak se ti vede?
Mám se dobře, nemám si na co stěžovat a navíc se blíží Vánoce, takže je to fajn. :D

Otázky od Šavrdy:
Kdy jsi přišla na to, že umíš tak skvěle psát
Já si nemyslím, že umím skvěle psát, jenom mě to baví. :D Píšu od svých sedmi. ;)

Máš v rodině nějakého pisálka, po kterým jsi tento talent zdědila?
Táta psával básničky a babička ráda četla, druhého dědečka jsem nepoznala. Myslím, že zálibu v psaní a knížkách mám z taťkové strany. :)

A jaký žánr píšeš nejraději?
Teď převládají detektivky. :D Možná proto, že mě náhodou trkají nápady. Ráda píšu ale i příběhy ze života a momentálně mám chuť pustit se i do nějakého fantasy, jenže nemám nápad. :(

Otázka od Soni: Ahoj. Zajímalo by mě z kama pocházíš? Prosím, děkuju.
Jsem z jihomoravského kraje, víc neprozradím. :)

Tak to je vše. :) Klidně pokládejte otázky dál, pokud vás něco zajímá. :) Ráda odpovím. :)


Oko-7. kapitola

9. prosince 2011 v 18:00 | KráTerka |  Oko
"Viki, plobuď se! Musíme jít!" Cítím, jak se mnou někdo třepe a zároveň slyším hlas.
"Co je?" otevřu oči a zívnu. Nad sebou vidím bratra a vedle mě na nočním stolku se povaluje v alobalu načatá tabulka mléčné čokolády.
Je mi fajn, pan učitel měl pravdu, když říkal, že mi čokoláda i spánek pomůže, bohužel jsem neměla čas přes celý den vzpomenout si na dnešní skvělou povinnost.
"Musíme k paní Coleyeltové," máchal bratr rukama kolem sebe.
"Já vím, Maxi," uklidnila jsem ho. "Ale nerozmyslel sis to? Nebylo by lepší raději zůstat doma a mámě se pak vymluvit, že jsme na to zapomněli?" Pokusila jsem se naposledy o to, abych ke Coleyertovým do jejich domu, který mi už od začátku naháněl husí kůži po celém těle, nemusela.
"Tak já půjdu sám," obořil se na mě bratr a otočil se ke mně zády.
No samotného bych ho do domu ke stařeně Coleyertové nepustila. V době, kdy není máma doma, mám za bratra zodpovědnost, a kdyby se mu něco stalo, bylo by to hodně špatný a já bych si to do konce života vyčítala.
"Fajn, tak já půjdu s tebou," vstala jsem z postele. Bratr se ke mně otočil čelem, tentokrát už s úsměvem na tváři a odběhl do svého pokoje. Nejspíš se převléknout.
Já na sebe hodila džíny a jedno z těch lepších triček, které mi máma koupila v sekáči. Za pět minut už jsem byla připravená. Bylo kolem čtvrté, nevím, na kolikátou hodinu jsme tam měli být pozvaní, ale v duchu jsem si toužebně přála, aby nám nikdo neotevřel, aby manželé třeba spali, zvonek neslyšeli nebo byli pryč z domu, i když tato možnost je velmi nepravděpodobná.
Pořád mi z hlavy ovšem nechtěla vylézt jedna otázka, nad kterou jsem přemýšlela už mnohokrát. Co bratra láká ke Coleyertům. Myslím si, že on není tak blbej, aby neviděl, že jsou vážně zvláštní. Ale připadá mi, že tam prostě chce a to úplně zoufale!
Sešla jsem do předsíně, kde jsem si sedla na botník a vyčkávala na příchod bratra. Došel asi za dvě minuty. Měl na sobě tmavé džíny a tu nejkrásnější košili, kterou jsem na něm kdy viděla. A byl taky učesaný, což u něj není zvykem.
"To ses jako takhle oblíkl sám?" prohlížela jsem si ho, jestli náhodou nespadl z višně. "Vypadáš jako bys šel na nějakou slavnost."
"Máma mi nachystala." To jsem pochopila. Co jiného by mu máma mohla dát než tu nejlepší košili, protože jdeme na důležitou návštěvu k lidem, kteří, podle ní, nemají žádné přátele, protože si o nich lidé myslí jen to zlé. Samozřejmě, že jsou to jen žvásty.
Vyšli jsme z domu a vyrazili k domu paní Coleyertové, který se nacházel o ulici dál. Nemluvili jsme spolu s bratrem. On si občas poskočil, zasmál se. Nevím z jakého důvodu.
Stáli jsme u vstupních dveří. Na ulici nikdo nebyl. Dům byl malý, s patrem, ve stejném stylu jako je ten náš, natřen béžově. Neměli zvonek, jenom klepadlo. Klepadlo ve tvaru oka. Nikdy jsem nebyla tak blízko u jejich domu. Necítila jsem se dobře.
"Ploc neklepeš?" zamračil se na mě bratr. A já klepadlem zaklepala.
Asi deset vteřin potom se dveře otevřely a vykouklo na nás sytě modré oko patřící stařeny.
"Jsem ráda, že jste nezapomněli, děti," zněla spokojeně. "Čaj se už vaří."
Jakmile jsem do jejího domu vstoupila, okouzlil mě. Vypadal absolutně perfektně. Pohádkově. Nikde ani stopa po špíně, všechno hezky urovnané, i přes hodně bytových doplňků krásně sladěné.
A co teprve obývák, ve kterém nás pohostila svým báječným jahodovým čajem. Na pohovce se sedělo jako na té nejměkčí postýlce. Páni, na ní by se zdály sny…
Paní Coleyertová byla už od prvního okamžiku velmi milá. Asi jsem se v ní vážně spletla. Dělala jsem si zbytečné starosti, ale i přesto jsem v sobě cítila jakousi nejistotu. Nevím proč.
"Do kolikáté třídy chodíš, Viktorie?" zeptala se mě paní Coleyertová.
"Do sedmé," polkla jsem hlt čaje. "Bylo těžké nastoupit. Obzvlášť teď na jaře, kdy už jsou ve třídě rozdělena kamarádství, jde vidět, kdo se komu nelíbí a naopak kdo se komu líbí. Bohužel já jsem sympatická jen jedné mé spolužačce."
"Gábinka je moc hodná holka," přitakala.
"Odkud víte, že se bavím právě s ní?" nechápala jsem.
"Viděla jsem vás včera z okna, jak jste šly tady po ulici. Chodí tudy často. Je to vážně skvělá holka, ale málo kdo to umí ocenit. Namyšlených fiflenek čím dál víc narůstá. Make-up, kluci, móda, in a out, povyšování, ale mě by zajímalo, kde je soudnost a spravedlivost a srdečnost, laskavost. To se ze světa vytrácí," rozpovídala se paní Coleyertová. "Svět v mých třinácti letech býval sakramentsky jinej," povzdechla a napila se ze svého šálku čaje.
Bratr zívnul.
"Asi tě s námi to holčičí povídání moc nebaví, že?" trefila se správně. "Víš, co? Mám pro tebe překvapení," šibalsky na něj mrkla. "Můj manžel na tebe čeká nahoře, můžete si jít zahrát s autama, má tu nějaký, které si přivezl jako majetek z jeho starého domova a opravdu si jich cení."
"Můžu?" podíval se bratr na mě. Nejradši bych ho tam nepustila, ale jeho pohledu, nynější laskavosti paní Coleyertové, jsem nemohla odolat.
"Jasně, že můžeš," mrkla jsem. On se okamžitě zvedl ze sedačky a pelášil nahoru.
"Tak a můžeme si v klidu popovídat," usmála se paní a já jí úsměv oplatila.

7.12.2011-Žiju životem

7. prosince 2011 v 21:34 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Střídají se u mne mnohá období, včera jsem řekla, že chci jít za láskou a kamarádka hned vychrlila jméno jedné osoby, ke které se můj názor očividně změnil. Jo, a to fakt dost krutózně. Taky bych chtěla...ale to tu psát nebudu, nad tím musím zapřemýšlet sama, ale myslím, že to nakonec dopadne tak, že to udělám, ale bojím se reakce z druhé strany. Taky si na mě jeden učitel Š. zasedl a po rodičovských scůzkách odsedl. Momentálně trpím tím, že píšu hodně gramatickejch chib, tak mě za to omlufte. Né, fakt se omlouvám, já nad tím přemýšlím jen při psaní povídky. :) Zítra hodlám "doladit" jeden nápad a pak to stačí jenom sepsat a poslat do soutěže! :) A potom zkusím ještě jednu soutěž. Takže dvě soutěže, dvě povídky, jo, to bude v pohodě. :)
Středeční večery již od minulého týdne patří divadle. Chybělo mi to. Letos si zahraju malou roli. :) Polskou služkou Agněžku. :) Těším se moc. :)
A doladit dárky a všechno a bude to fajn a hlavně jsem ráda, že mám kolem sebe několik lidí. Třeba dnešní velká přestávka strávená s klukama a ne s holkama, byla bombová a já jsem za ni doopravdicky ráda. :)
A teď se rychle umýt, než se mi zvedne žaludek ze salámů, co jsem před chvílí snědla.

KráTerka


Oko-6. kapitola

6. prosince 2011 v 18:00 | KráTerka |  Oko
Spalo se mi vážně mizerně. Celou noc mě provázel zlý sen, který se neustále opakoval. Bylo to oko. Měnilo barvy, občas mrkalo, někdy taky ne a dokonce se smálo! Jo, smálo! Jak se může oko smát? To mi vrtá v hlavě od samého rána, nechápu to…
Ve škole se mi dnes vůbec nedařilo. Psali jsme dvě důležité písemky a já je obě zmastila na celé čáře. Taky se dnes ukázalo, jaký názor má na mě moje učitelka dějepisu. Mluvila o mně před celou třídou, jak nezapadám do kolektivu, že jde vidět, jak se nesnažím, mám hlavu plnou detektivek, jak tvrdí všichni učitelé, když se řeč na nějaké schůzi přenese k novým studentům. Vůbec jí nevadilo, že tam sedím a slyším ty její panovačné a lživé kecy o mé osobě!
Ale poslední hodinou to všechno absolutně a bezkonkurenčně vyvrcholilo. Dostala jsem vzkaz v papírku od jisté Alexandry Dobré. Já ale vím, že ona rozhodně dobrá není. Hraje na všechny strany. Myslela jsem si, že je fajn a snaží se se mnou třeba i spřátelit, ale to jsem se šeredně mýlila. Čekala, až mi bude moct dát všechno sežrat.

To sis myslela, že tě někdo bude litovat, Viktorie? Jsi ubohá a trapná. Dejepisářka to všechno moc hezky vystihla a já s ní musím souhlasit. Nedokážeš zapadnout do kolektivu, jsi tu jen sama za sebe. Nikdo s tebou nechce kamarádit, ach jak smutný život máš… Budeš nejspíš muset přestoupit… Je mi tě trochu líto nebo radši ne… :D
Alexandra <3

"No rozhodně v této škole vydržím dýl než ty, Alexandro Špatná!" vykřikla jsem a sebevědomě si stoupla. Jakmile se na mě začal otáčet jeden obličej mého spolužáka za druhým i hlava učitele, který najednou přestal načrtávat mapu na tabuli, uvědomila jsem si, že jsem se absolutně neovládla a prostě řečeno vybuchla. Nikdy se mi to ještě nestalo, byla jsem v šoku. Jsem zvědavá jaké nečekané věci v této škole ohledně mé psychiky, ještě prožiju.
"Promiňte," špitla jsem a usadila jsem se zpátky do lavice.
Zbytek hodiny jsem nepromluvila, na otázku učitele jsem zakroutila sklopenou hlavou zprava doleva, i když jsem odpověď věděla. Nechtěla jsem, aby mí spolužáci viděli můj rudý obličej a vlhké oči, ze kterých mi, ač přes moje snažení zabránit tomu, tekly slzy.
Konečně zazvonil zvonek. Několik málo spolužáků přišlo k mé lavici a začali se vyptávat, většina během deseti vteřin po zvonění už byla v šatně. Já těm zvědavcům ale nic neřekla. Co je jim do toho, jsem z dneška utahaná a to se ještě musím zabývat odpolednem. Naštěstí nemám náladu dělat si z toho velké starosti, i když ještě hlouběji, uvnitř mě, to tím jen srší a o ničem jiném se tam nepřemýšlí.
"Chceš pomoci?" uslyšela jsem hluboký hlas muže, který se na mě díval.
Utřela jsem si uslzené oči a snažila se tiše popotáhnout, i když to nešlo a nakonec z toho vzešel děsivý zvuk. Podívala jsem se, kdo u mé lavice stál.
Celý náš učitel zeměpisu v lakýrkách, černých kalhotách a bílé volné košili s černou kravatou. Jeho obličej se na mě usmíval.
"Na," položil mi na lavici balíček s kapesníky.
"Děkuju," vytáhla jsem si jeden a pořádně se do něj vysmrkala.
"Co se děje?" začal vyzvídat učitel. Čekala jsem to.
Pokrčila jsem rameny. "Den blbec. Anebo se všichni spikli schválně proti mně, aby si na mně mohli pošmáknout a užít si mě, té malé chudinky, která se kamarádí jenom s jednou dívkou a jedním chlapcem ze třídy. Ti s ní ovšem dnes neprohodili ani slovo," povzdechla jsem si a opět mi stekla jedna slza po rozpálené tváři. "Je pravda, že se o mně učitelé baví při poradách?" zeptala jsem se po chvíli. Teď jsem se mohla ptát já, když se on ptal předtím.
"Na poradách ne. Ale v kabinetech občas něco zaslechnu, ovšem nejsou to žádné sprosté nadávky."
"Co třeba říkají?" toužila jsem to vědět.
"Třeba tvoje paní učitelka z češtiny, slečna Trikotová tvrdí, že ji absolutně fascinuje a překvapuje, jaký zájem máš o literaturu. Nikdy nic v tobě neviděla, ale teď tvrdí, že máš před sebou budoucnost, ale…"
"…je jediná, kdo si o mně myslí něco kladného," doplnila jsem učitelova slova.
Bylo zvláštní si s ním povídat. Opravdu. Jak byste se cítili vy, kdybyste po takovém dopoledni utrpení mluvili s učitelem, ze kterého jde cítit, že váš chce vyslechnout a pomoci vám.
"Hele," dřepnul si vedle mé židle, "dívej se mi do očí, Viktorie." Pohlédla jsem do nich. Byly tmavé a nic jsem z nich nedokázala vyčíst. "Souhlasím s paní Trikotovou, každý nováček to má těžké, obzvlášť když k nám přijde ve třetím čtvrtletí a snaží se najít kamarády. Ty to zvládneš, věřím ti, a i kdyby ne, nebudeš na světě sama. Každý někoho v životě máme, kdo nám pomůže, vyslechne nás, pohladí a povzbudí, když nám není zrovna nejlíp. Musíme si akorát věřit. A teď si běž domů odpočinout, věřím, že jsi prožila těžký den a myslím, že hodinka spánku nebo tabulka čokolády či pořádný hrnek kakaa se šlehačkou ti stoprocentně zvednou náladu," vstal a já sledovala, jak tichými nášlapy svých noh opouští třídu, ve které jsem teď už byla jen já.

3.12.2011-Ahoj. :D

3. prosince 2011 v 13:43 | KráTerka |  Já a moje zážitky
Lepší nadpis mě fakt nenapadl. :D
A lepší obrázek jsem taky přidat nemohla. :D No co už, známky mám dobré, samé jedničky během tohoto týdne, který byl tak zaplněný, ještě počkám na občanku, ta bude snad nejhůř na dvojku...
Ve čtvrtek nám v hodině omdlela spolužačka, ale už je v pohodě. :) Jsem ráda, že se jí nic nestalo, nevím, co bych bez ní v němčině dělala. O:-) Na dnešní odpoledne mám v plánu docela dost věcí. Udělat referát do angličtiny, povinně! nakreslit vánoční obrázek do výtvarky a ještě chci už konečně začít kreslit k novému příběhu obrázky. :D Kdyby se našel kousek času na detektivku nebo na čtení, byla bych ráda. :)

KráTerka

Oko-5. kapitola

1. prosince 2011 v 18:00 | KráTerka |  Oko
Dnes po keramice jsem se s Gabčou domluvila, že půjdeme ven. Koupily jsme si velká lízátka, pro které mám absolutní slabost. Moje zubařka této pochutině přezdívá cukr na špejli, ale já tomu říkám nehorázná dobrota na špejli.
Sedly jsme si na houpačky na hřišti poblíž sámošky a užívaly si pravý jarní větřík, který si hrál s našimi dlouhými vlasy. S mými světle hnědými a s Gabrielinými černými.
Byla jsem nervózní, poněvadž zítra mě i mého bratra čekala ta návštěva. Dnes ráno jsem se pokoušela hrát si na nemocnou. Moc se mi nedařilo, protože mě máma okřikla, že nejde, abych byla nemocná.
"Co je s tebou? Připadáš mi celá křečovitá," zeptala se mě Gábina a podezíravě si mě prohlížela. A tak jsem chtě nechtě vyklopila, co mě tak tíží. Líbilo se mi, že mi neskákala do řeči a pořád mě poslouchala. Nevypadala nijak znuděně, i když mi připadalo, že mluvím děsně potichu, nezáživně, se sklopenou hlavou.
"Ty jo!" podivila se, když mě vyslechla. "To jako fakt?"
"Jo," nemohla jsem nic jiného než přikývnout.
Chvíli bylo ticho. Z hřiště už všichni odešli. Slunce se začalo schylovat k západu, bylo připraveno svítit lidem z druhé strany zeměkoule, u kterých právě začínalo svítat.
"Měla jsi předstírat, že jsi nemocná anebo nějaký jiný trik," vytrhla mě z pohledu na zapadající slunce Gabrielina slova.
"Tak hloupá zas nejsem, abych to nezkusila, ale máma není tak blbá," vysvětlila jsem jí.
Gabča se na chvíli zamyslela a pak začala mluvit pomalu a zřetelně. "To už nezbývá holka nic jiného, než zavolat policajty."
Moje společnice se mi již od prvního momentu vyjímala jako správná puberťačka. Neslyšela jsem od ní žádné sprosté slovo, již od prvního pohledu na ni, musí být všem jasné, že dává absolutní ne drogám a podobným záležitostem, které člověku kazí zdraví i vzhled. A navíc, myslím si, že už prošla několika průšvihy, ale ne tak závažnými, aby z toho její rodiče měli problémy. Myslím, že má stejné problémy jako já. A že je prostě fajn.
"Podívej, někdo tu zapomněl noviny!" vykřikla Gábina a ukazovala prstem na hrstku papírů na sobě položenou na protější lavečce. Rozběhla se k ní a za několik málo sekund už seděla zpátky na houpačce a listovala jimi.
"Před týdnem se ztratil ten kluk, je to strašný, ještě se nenašel, píšou další článek. Poslouchej." Nastřežila jsem uši a zaposlouchala se do hlasu kamarádky. "Pohřešovaný Nikolas Brkočeš se stále nenašel. Policie nemá žádné stopy, nic. Prohledala okolí města i samotné město. ,Předpokládáme, že se jednalo o dobře promyšlený únos,´ svěřil se našemu tisku místní policista Petr Zázvor. Rodiče jsou podle našich informací ve velmi těžkém stavu, otec se ztrátu syna snaží překousnout, ale matka je na pokraji psychického zhroucení. ,Prosíme kohokoli, vraťte nám synka! Budeme vám nesmírně vděčni!´ prosí otec pohřešovaného dítěte lid," složila opět noviny.
"Divím se, že nás, teda aspoň mě, pouští máma i v sedm večer ven, když se po venku pohybuje někdo takový a obzvlášť v našem okolí. Pokud to byl ale doopravdy únos, třeba do zahraničí, musí to být pro rodiče hrozné, ale my o sebe zas tak nemusíme obávat," přemýšlela jsem o celé věci nahlas.
Gabča se zasmála. "Mluvíš docela složitě, víš to?"
"No, myslím, že se to stává každému," zachovala jsem vážnost mého hlasu, protože mi absolutně nebylo do smíchu. Jak velmi se rodiče i zbytek rodiny, který chlapce miloval, musí trápit. Pořád o tom musí přemýšlet. Může je i tížit strach, aby nikdo nedošel do jejich domu a nezabil je, i když oni by se pro svého syna dokázali obětovat.
"Vážně bychom tu neměly sedět, když už je skoro tma. Pojď," chytla mě Gabriela za rukáv a pomohla mi zvednout se z houpačky, i když bych s tím neměla nejmenší problém.
Šla se mnou až k našemu domu a před vstupními dveřmi mi pošeptala: "Mám o tebe strach, Viktorie. Doufám, že zítřek zvládneš v pořádku a nic se ti nestane. Nevím, co bych si bez tebe jinak počala, jsi má spřízněná duše," vrhla se na mě a pevně mě objala.
Byl pro mě docela šok sledovat Gabrieliny spontánní pocity, a tak jsem jen s úsměvem řekla: "Díky, Gábi," a odešla do našeho domu. Když jsem se na Gábinu otočila, tvářila se zoufale a z očí šel vidět smutek.
Bratr už spal, máma mě akorát přivítala a hned mi podávala teplou večeři. Zeptala jsem se jí, z čeho byl bratr tak zmožený, že hned usnul. Ona mi odpověděla, že jí celé odpoledne připadal jako by byl v nějakém transu. Nepromluvil ani jedno slovíčko, pořád zamyšleně koukal, a asi po dvacetiminutových odmlkách se zavíral nejmíň na pět minut do koupelny.
"Asi prožil těžký den," myslela si máma, ale já myslím, že za tím stojí něco víc.