Oko-11. kapitola

23. prosince 2011 v 18:00 | KráTerka | Oko

"Takže si myslíš, že za několik týdnů odjedete?" zeptal se mě muž v bílé košili, černými kalhotami, kravatou a nohami vsunutých do vyleštěných lakýrek.

"Ano," přitakala jsem a upila trochu čaje.

Nacházela jsem se v kabinetě zeměpisu. Všude byly vylepené mapy. V policích se nacházelo několik atlasů, v několika dokonce různé suvenýry z jiných krajin. Seděla jsem v pohodlném křesle, učitel naproti mně v tom stejném.

"Je dobře, že se našel ten chlapec, rodiče musí být nesmírně šťastni, ale je zvláštní, že se vrátil bez očí. Četl jsem, že nechtěl říci, jak se k domu v takovém stavu dostal, on jen odpověděl, že ho zachránila jakási dívka," pokyvoval hlavou.

Nemohla jsem nic jiného než se pořádně usmát. "Ano, taky jsem to četla."

Učitel se napil ze svého šálku a potom mi položil další otázku. "Co se vlastně stalo, že tvůj bratr nemá oko?"

Odpověď na tuto otázku jsem měla už připravenou a mnohokrát jsem na ni lidem v mém okolí odpovídala. "Hráli jsme si na zahradě, on zakopl a napíchl se na opíkátko, jak se na něm dělají špekáčky při ohni," vysvětlila jsem.

"To mě mrzí." Jeho hlas zněl až neskutečně upřímně, díval se mi do očí, takže jsem věděla, že to myslel vážně.

Za poslední tři dny se toho stalo doopravdy hodně. Bylo mi tak mizerně, že jsem nechtěla popisovat všechny nepříjemné zážitky, co se děly.

Máma se předávkovala. Myslela jsem, že když jsem ji poprvé načapala a prosila, ať to nedělá, že si na to znova netroufne a nebude tak hloupá. Bohužel. Je teď v nemocnici. Vypumpovali jí žaludek. Byla jsem u ní dnes ráno, jdou na ní vidět značné psychické následky, ale povídala si se mnou z většiny v klidu a normálně.

Bratr je v psychické léčebně ve městě vzdáleném asi dvacet kilometrů odtud. Včera jsem tam s ním poprvé jela. Pan doktor zjistil, že už několik let trpí jednou nemocí, nemohu si teď vybavit název, ale vím, že to není nic závažného. Říkal, že si ho tam na týden nechají a budou ho pozorovat. Já za ním mohu kdykoli přijet, ale nesmím v léčebně zůstat přes noc.

Snad všechny místní noviny zahrnula zpráva o tom, že se chlapec našel. Slepý, s následkem duševní poruchy, ale nic vážného. Je zvláštní, když si říkám, že jsem to vlastně byla já, ta dívka, o které do televize mluvil ta hezká slova, věty, fráze. Je to krásný pocit.

Nevím, kdy se budeme stěhovat, tipuju, že za dva týdny už z tohoto města vypadneme. Pár věcí jsem na máminu prosbu zabalila. Moc jsme toho v tom novém bytě neměli. Ani skříně nebyly pořádně zařízené.

Nemůžu se dočkat, až znova uvidím Barboru a Romana, moje nejlepší kamarády. Psali jsme si maily snad každý den za tu dobu, co jsem tu trávila. Jakmile jsem jim napsala, že se vrátím, odepsali mi, že je to skvělá zpráva, prý se moc těší. Při čemž Bára do mailu dodala, že je hrozné mít vedle sebe pořád Romana a potřebuje mě, aby se mi mohla vyzpovídat s holčičími problémy, protože Roman by si z ní hned začal utahovat a dělat legraci.

Začala jsem dostávat i další maily ohledně mého návratu. Napsalo mi několik mých spolužaček. Prý je to beze mě ve třídě absolutně nudný. Chybí jim ty moje vtipy.

Já si nikdy jako vtipálek nepřipadala. Občas jsem nahodila nějakou poznámku a ostatní dostali záchvat smíchu, mně na tom ale nic vtipného nepřišlo.

Nechci se loučit s Gábinou. Myslím, že by to těžce snášela. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší, když odjedu ze dne na den, ať se ona i já nemusíme trápit. Bylo by to těžké.

Mám pocit, že Coleyertovi chystají únik pryč. Když jdu kolem a to věřte, že je to jen cestou do školy a zpátky, protože jinak bych musela jít pěkným okruhem, slyším šramot, šustění, skládání krabic na sebe. Čekám, kdy se před jejich domem objeví cedulka s nápisem: Na prodej.

Nikdo neví o tom, co jsem tam zažila. Jenom bratr, máma, Nikolas a já. Myslím, že bych se mohla svěřit někomu dalšímu, ale ta úzkost, která ve mně stále přežívá, mi říká, ať se před nikým o tom nezmiňuji, ať to nevytahuji z mé hlavy, abych na to nemusela myslet a nepřebývaly ve mně pořád ty hrůzné myšlenky. Samozřejmě, že to nebylo jenom o vzpomínkách, ale také o Coleyertových. Myslím si totiž, že paní Coleyertová je schopná všeho. I kdyby byla pryč, odstěhovaná, klidně tisíce kilometrů odsud a já někomu o návštěvě v jejím domě řekla, stejně si myslím, že by se to dozvěděla. A to je to, co mě děsí úplně ze všeho nejvíc.

Člověk je o to ještě víc nervózní, když neví proč. Proč to ti Coleyertovi dělali, k čemu jim to všechno bylo… Každý večer si vyčítám, že jsem se jich nezeptala, že mě to netrklo a nevím důvod. Myslím, že se ho ani nedozvím.

Je to podobné, jako když někdo někoho zavraždí. Víte kdo, ale nevíte proč a to je na tom to nejvíc zajímavé a záhadné a hlavně děsivé.

"Viki?" oslovil mě pan učitel. Sledoval mě s velikou starostí. "Proč zase pláčeš? Já jsem nikdy neviděl, jak se pořádně směješ," stoupl si z křesla, sebral ze psacího stolu kapesníky a podal mi je.

"Kdybyste mě slyšel, jak se směju, myslel byste si, že vydávám zvuky podobné nějakému zvířeti," utřela jsem si oči.

"Proč mi nedokážeš říci, co se stalo?" zajímal se. Najednou ho můj smích vůbec nezajímal. "Myslím, že bych to pochopil a popřípadě ti mohl i pomoci."

Povzdechla jsem si. "Je to dlouhý příběh. Šťastný i zoufalý, neuvěřitelný až uvěřitelný, veselý i smutný, plný emocí, citů, nových setkání, nového poznání, jiných zkušeností," pokrčila jsem rameny. "Nevím, zda by bylo dobré šťourat se v minulosti, nemyslíte?"

"Když myslíš ty," odpověděl.

Napila jsem se znova čaje. "Myslím, že už půjdu. Musím za mámou do nemocnice, zítra ji možná pustí a to by bylo vážně dobře. Dořešila by věci kolem stěhování," zvedla jsem se z křesla.

On si taky stoupnul, přišel ke mně a napřáhnul ruku. Potřásla jsem s ní. "Měj se hezky, ať se ti jen daří," usmál se.

"Vy taky. Přeju jenom samé hodné žáky!" taky jsem se usmála a přešla ke dveřím. On mi je gentlemansky otevřel a já vyšla z kabinetu ven.

Do této školy se už nikdy nechci vrátit.