na Blog.cz

"Prosím, co to děláte?" teď už vážně brečím a mávám rukama kolem sebe.

Překvapuje mě, že do ničeho nenarážím, paní Coleyertová se musela rychle vytratit, což bych díky jejímu zdravotnímu stavu nečekala.

Teď mám v hlavě však jediné: strach.

Utíkám se zaslzenými očima. Najednou narážím do jakéhosi dřeva. Ano, jsou to dveře. Dostávám se z této místnosti ven.

Na chodbě už tma naštěstí není. Doléhá sem světlo z velkého okna na konci chodby.

"Musím najít bratra," opakuji si pořád tato tři slova v hlavě. "Musím najít bratra…"

Mířím k dalším dveřím. Již ke třetím. Bojím se, jaká hrůza se v nich skrývá, co mě čeká, co mě vyděsí. Pomalu je otvírám a co v místnosti spatřím, mi opravdu krev na chvilinku v žilách zmrazí.

Sedí tam chlapec. Slepý. Ústa má přelepená lepicí páskou, ruce i nohy svázané silným provazem. I přes to, že nemá oči, poznávám tvar hlavy, nos, vlasy, uši, poznávám Nikolase Brkočeše…

Já vím, že mám v této chvíli hledat bratra, ale nemohla jsem ho tam jen tak nechat, vypadal opravdu sklesle, zničeně, polomrtvě. Jednu chvíli jsem přemýšlela, jestli není vážně mrtvý. Pomalu jsem se k němu přiblížila a strhla mu pásku z úst.

"Kdo jsi?" zeptal se a ve mně se objevila jiskřička štěstí a naděje, protože žil.

"Přítel," odpověděla jsem a už jsem se mu snažila rozvázat provazy. Po několika sekundách povolily a on se už sám osvobodil.

"Díky," pomalu nahmatal má ramena a přitiskl se ke mně. "Co mám teď dělat, nic nevidím!" zašeptal mi do ucha.

"Pokus se o útěk." Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. "Já musím najít ještě jednoho člověka. Všechno ti pak povím, na nic se už neptej. Znáš tuto část města dobře?"

Nikolas přikývl.

"Sejdeme se na kraji ulice Dlouhá, u té sošky. Já vím, že je to pro tebe těžké, když teď nevidíš, ale věřím, že se s tím nějak popereš." Pomohla jsem mu zvednout se a dostat se až ke schodům.

Musela jsem dál hledat bratra, proto jsem neváhala a šáhla po další klice.

Byla to kulatá místnost a uprostřed ní seděl. Pouze s jedním okem. Nahrnuly se mi znova slzy do očí. I přes mou opatrnost se nakonec všechno muselo zvrtnout a já ho neuhlídala.

Strhla jsem mu izolepu z úst a rozvázala ruce i nohy, tentokrát mnohem rychleji. Suky nebyly silně dotažené.

"Sesčičko!" objal mě pevně, ale za zlomek sekundy hned pustil.

"Je tu schován ještě někdo kromě Nikolase?" dívala jsem se mu, teď už bohužel jenom do jednoho oka.

Zavrtěl hlavou zleva doprava.

"Pojď, musíme jít," pomohla jsem mu vstát a táhla ho za sebou. "Nevíš, kam šli ti Coleyertovi?"

"Ne," odpověděl. "Viki, ploč se to stalo?" Nedivila jsem se, že byl zvědavý i já bych byla, ale nemohla jsem mu to všechno vysvětlovat, tak jsem mu řekla, ať počká, až budeme někde v bezpečí, někde pryč. Tam mu to všechno povím.

Byla jsem tak rozrušená, že jsem si neuvědomila, že dělám pořádný hluk. Mohl mě kdokoli slyšet, a taky že slyšel.

Byli jsme už u vstupních dveří. Měla jsem radost, že jsem neviděla někde poblíž motajícího se Nikolase. Podařilo se mu utéct. Naši cestu k volnosti ovšem překazila paní Coleyertová. Už jsem chtěla chytnout za kliku, když se zčista jasna objevila před námi.

"Kampak, kampak?" spráskla ruce. "Nikam vás nepustím," hlasitě se zasmála. Byl to děsivý smích. Takový, jakým se smějí opravdu zlé, nepřející stařeny jak v pohádkách, tak i v reálném světě kolem nás.

"Máte, co jste chtěla!" oddechovala jsem rychle. "Proč nás už nemůžete pustit?"

"Holčičko," chytla mě palcem a ukazovákem za bradu, "pokud něco někomu řekneš, vrátím se. A věř, že já jsem toho schopná."

Polkla jsem a pomalu přikývla. Její dotek byl nepříjemný a chtěla jsem být z tohoto domu už pryč.

"Jo a mimochodem, nemysli si, že nevím, že jsi pustila toho chudáčka Nikolase!" pořád svírala mou bradu. "Vlastně jsem ráda, že jsem se ho zbavila, vypadalo to, že se každou chvíli zblázní. A co já bych s takovým šílencem dělala?"

"Jste odporná zrůda!" prskla jsem. Nejspíš ji několik mých slin zasáhlo, protože se zatvářila naprosto příšerně.

"Viktorko," zapískla, "nezapomeň. Nikolasovi věřit nebudou. Chudáček malý… A tvému bratrovi taky ne. Je to malé děcko. Ty jsi zůstala nepostižená a jsi oproti těm dvěma malým neschopným spratkům rozumná, takže se zeptají tebe, co se stalo. Pokud uvidím nějakou nepříjemnou návštěvu u mého domku, oplatím ti to mojí společností."

Pomalu jsem přikývla. Pochopila jsem vážnost této věci, avšak nelze, abych v sobě pravdu dusila pořád. Nesnáším, opravdu nesnáším, lži.

"Cítím z tebe nejistotu," pustila konečně mou bradu paní Coleyertová. "Ale dozvím se to. Dozvím se všechno. A bude to hodně zlé," najednou zmizela a přede mnou i bratrem byly opět jenom dveře.

Zatáhla jsem za kliku a byla jsem ráda, že z toho domu můžu konečně už vypadnout. Chytla jsem bratra za ruku a táhla ho pryč.