Kráčím směrem k psychologické léčebně. Bílá, nezajímavá, lehce přehlédnutelná budova stojí přede mnou. Zajímá mě, co v ní bratr celý ten dlouhý den dělal. Zda se bavil, našel si nové kamarády a doufám, že se nestal obětí posměchu nebo šikany.
Vstupuji do této budovy, vyjíždím výtahem do prvního patra. Čekám na sestru, která mě za chvíli pustí do herny, kde bratr je. Už otevírá dveře. Vidím ho. Směje se a to opravdu hlasitě společně s neznámým chlapcem, který může být stejně starý. Mám pocit, že je šťastný. Najednou se na mě podívá a jeho úsměv se ještě rozšíří, i když jsem myslela, že víc už to nejde. Rozbíhá se ke mně, jeho náruč je otevřená, pořád se směje a silně se ke mně přitiskne.
Zahltí mě krásný pocit a chce se mi opět plakat. Tentokrát ale radostí. Cítím tu vlnu štěstěny.
Na závěr:
Poděkování patří především Janičce a Michalovi, kteří vlastní zahradu, na jejímž konci jsou dveře s okem, kterého jsem se jako malá bála. Děkuji za inspiraci k napsání tohoto příběhu.
Zároveň děkuji i těm, co mě ve psaní stále podporují. Mezi ně patří rodina a kamarádi a lidé, co mi na blog píší povzbuzující komentáře.
Budu ráda, když se v komentářích vyjádříte, jak se Vám příběh líbil. Co byste naopak zlepšili a co ne. Ony ty Vaše názory jsou pro mě velmi důležité a zároveň i motivující. ;)
Autorka, Říjen 2011
Na nový příběh se samozřejmě velice MOC těším. 
) Určitě se můžeš těšit na další příběh, který už nebude tolik morbidní. 
A já zase Terí děkuji tobě, že umíš psát tak krásné příběhy! Jen je škoda, že už skončil.
A je mi velice líto Maxe, že o oko přišel a že ti dva utekli trestu! 
Co bych na příběhu změnila? Vůbec nic. Miluji ho už jen proto, že tak to všechno mělo být a vše do sebe zapadá. Miluji ten příběh i proto, že má hlavu i patu, že se v něm člověk neztrácí a že jsi mu dala děj, tedy duši. Já pro příběh Oko říkám ANO! A také Bravo! Jsi opravdu spisovatelka! 
Tak nás dlouho nenech čekat a naděl nám pro ten Nový rok nový příběh! 